DĚLENÝ VÝDĚLEK.

Radúz, královský princ slovenské země pod Tatrami, vyjel si se starým sluhou Radovidem na lov. Zabrali se do hlubokého hvozdu, a panic, žena se za krásným jelenem, odtrhl se od svého průvodčího a zabloudil v lese. Darmo volal, darmo troubil na lesní roh, nikdo se mu neozýval. Šel tedy na zdařbůh, kam ho oči vedly a nohy nesly.

Pojednou octl se na jakési stezce a spatřil proti sobě kráčeti muže chudobně oděného, nesoucího v ruce pádnou sekyru a na rameni otep dříví. Požádal ho, aby mu ukázal cestu z lesa, a neznámý ochotně se mu nabídl, že jej vyvede až na mýtinu, od které již bude moci sám jíti.

Šli, a Radúz se otázal svého průvodčího, jak se jmenuje.

“Vratko mi říkají”, odvětil tázaný.

“A čím se živíš?” zeptal se dále princ.

“Nu, rubám dřeva v lese a mám také políčko, které mne pomáhá živiti.”

“A kolik asi denně vyděláš?”

“To, pane, dost,” dí Vratko. “Tři plné groše.”

“A to ti stačí, abys se uživil?”

“Tři groše denně utráceti?” podivil se Vratko. “Kam bych se poděl! Nikoli, jeden živí mne, druhý půjčuji na úrok a třetí vracím.”

“Jak to myslíš?” otázal se Radúz. “Nerozumím dobře.”

“Pane”, pravil Vratko, “to je tak: mám doma starého otce, ten mne vychoval, jemu tedy nyní vracím. Pak je tu synek můj, má radost! Nuž, tomu půjčuji. Až budu stár a sláb, pak bude vraceti mi on, jak nyní otci já. Zbývá tedy třetí groš—nu, z toho žijeme.”

Líbila se panici řeč poctivého dřevorubce. Vyňal tři zlaté peníze a podávaje je Vratkovi pravil: “Ten vezmi pro otce, ten pro sebe a tento pro syna!”

Dle Julia Zeyera.