SMRT KMOTŘIČKA.

Byl jeden člověk velice chudobný na světě. Narodil se mu chlapeček, ale nikdo nechtěl mu jíti za kmotra, že byl tuze chudobný. Otec si povídá: “Milý bože, tak jsem chudobný, že mi nikdo nechce posloužiti v této věci; vezmu si chlapce, půjdu a koho potkám, toho naptám za kmotra a nepotkám-li nikoho, kostelník mi přece snad poslouží”.

Šel a potkal Smrt, ale on nevěděl, co je za osobu; byla pěkná ženská, jako jiná ženská. Ptal ji za kmotřičku. Ona se nevymlouvala a hned ho přivítala kmocháčkem, vzala chlapce na ruce a nesla ho do kostela. Kloučka okřtili, jak patří.

Jak šli z kostela, kmotr vzal kmotru do hospody a chtěl ji trochu uctíti jakožto kmotřičku. Ale ona mu povídala: “Kmocháčku, nechte si toho, ale pojďte se mnou do mého stánku.”

Vzala ho s sebou do své světnice a tam bylo velice pěkně. Potom ho vedla do velikých sklepův a těmi sklepy šli až pod zem v temnosti limbu. Tam hořely svíčky: malé, hrubé, prostřední—trojího druhu; a které ještě nehořely, ty byly velice veliké.

Kmotra praví kmotrovi: “Hleďte, kmocháčku, tu mám každého člověka věk.” Kmotr se na to dívá, najde tam velice malou svíčičku u samé země a ptá se jí: “Ale, kmotřičko, prosím vás, čí pak je ta malá svíčka u té země?” Ona mu povídá: “To je vaše! Jak ta svíčka kterákoli shoří, já musím pro toho člověka jíti.” On jí povídá: “Kmotřičko, prosím vás, ještě mi přidejte.” Ona mu praví: “Kmocháčku, toho já udělati nemohu!” Potom šla a tomu chlapcovi co ho okřtili, rozžehla novou svíci velikou.

Zatím co kmotra neviděla, kmotr vzal si též novou velikou svíci, zažehl ji a přiložil tam, kde ta jeho maličká svíce dohořívala. Kmotra se naň ohledla a pravila: “Kmotříčku, toho jste mi neměl dělati. Ale když jste si už přidal, tož jste si přidal a máte. Pojďme odsud ven a půjdeme ke kmotřence.”

Vzala nějaký dar a šla s kmotrem i s dítětem ke kmotře. Přišla a položila kmotře chasníčka na lůžko a vyptávala se, jak jí je a kde ji co bolí. Kmotřička si jí žalovala a kmotr poslal pro nějaké pivo a chtěl ji jako kmotru uctíti ve své chalupě, aby jí mohl vděk ukázati. Pili a hodovali spolem. Potom kmotra povídá kmotrovi: “Kmocháčku, tak jste chudobni, že vám nikdo nechtěl v té věci posloužiti, až já, ale nic nedbejte, budete mne míti památkou! Já budu choditi po hodných lidech a budu mořiti, a vy budete léčiti a hojiti. Já vám ty léky všecky povím, já je všecky znám, a vám každý rád dobře zaplatí.”

Stalo se. Kmotr chodil po nemocných, kde kmotřenka mořila, a každému pomohl. Tu byl najednou taký vznešený lékař z něho.

Umíral jeden kníže, skonával, ale přece ještě mu poslali pro toho lékaře. On přišel, začal ho mastí mazati a své prášky mu dávati—a pomohl. Když ho uzdravil, dobře mu zaplatili, ani se neptali, co jsou dlužni.

Potom Smrt pravila kmotrovi: “Kmocháčku, budoucně pozorujte na to: komu já budu státi v nohách, tomu každému pomůžete; ale komu budu státi v hlavách, tomu již nepomáhejte!”

Umíral zase jeden hrabě. Zase poslali pro toho lékaře. Lékař přijde, Smrt stojí v hlavách za lůžkem. Lékař křičí: “Už je zle, ale pokusíme se o to!” Zavolal sluhy a kázal lůžko zatočiti nohama ke Smrti a začal nemocného mazati mastí a prášky mu dávati do úst a pomohl mu. Hrabě mu zaplatil, co mohl unésti, ani se neptal, co je dlužen, byl rád, že ho uzdravil.

Smrt, jak se s ním sešla, povídala mu: “Kmocháčku, když se vám to zase tak stane, více mi toho nedělejte. Třeba jste mu pomohli, ale jenom na chvilku; já ho přece musím odevzdati, kam patří.”

Kmocháčkovi to tak trvalo několik roků—již byl velice stár. Ale do posledka již se mrzel a sám Smrti ptal, aby ho vzala. Smrt ho nemohla vzíti, protože si sám přidal svíci dlouhou; musil čekati, až mu dohoří.

Jednou jel ještě k jednomu nemocnému, aby ho uzdravil. Pomohl mu. Potom se mu Smrt zjevila a vezla se s ním v kočáře. Začala ho lechtati a šustla ho zelenou ratolestí pod krk, on se jí svalil do klína a odespal smrtelným spánkem. Smrt ho uložila v kočáře a utekla pryč. Tu najdou lékaře mrtvého v kočáře ležeti a zavezli ho domů. Celé město a všecky osady želely. “Škoda toho lékaře, jaký to byl dobrý lékař! Dobře pomáhal, takého lékaře již nebude!”

Syn jednou šel do kostela a kmotřička se s ním potkala. Ptala se ho: “Synu milý, jak se máš?”—On jí pravil: “Už to všelijak; dokud mám, co mi tatíček nahospodařili, dobře je se mnou; ale potom, Pán Bůh ví, jak se mnou bude.”—Kmotřička povídala: “Inu, synu můj, neboj se nic, já jsem tvá křestná matka; co tatíček tvůj měl, k tomu já jsem mu pomohla a i tobě výživu dám. Půjdeš k jednomu lékaři za učně a ty budeš chytřejší než on, jenom se pěkně chovej.” Potom ho pomastila mastí po spáncích a zavedla k lékaři.

Lékař nevěděl, co je za paní a jakého synka mu do učení vede. Paní přikazovala synkovi, aby se pěkně choval, a lékaře žádala, aby ho dobře učil a k dobrému stavu přivedl. Potom se s ním rozloučila a odešla.

Lékař a chasník šli spolem zeliny sbírat a tomu učni každá ta zelinka křičela, jaký lék nese, a učeň sbíral. Lékař také sbíral, ale nevěděl žádné zeliny, jaký lék která nese. Zeliny učňovy pomohly v každé nemoci. Lékař pravil učňovi: “Ty jsi chytřejší než já; nebo kdo přichází ke mně, já žádnému nevystihnu a ty od každé nemoci znáš zeliny, jak to víš? Ty slyšíš zeliny, každá zelina tobě křičí, jaký lék nese, a já neslyším žádné zeliny. Víš co, buďme spolem; já tobě složím svůj list doktorský a budu u tebe nejmenším pomocníkem a chci s tebou býti až do smrti.”

Chasník léčil a hojil šťastně, až mu v limbu svíce dohořela.

Beneš Method Kulda.