ZE STARÉ PRAHY.
Že se děje dnes jízda po železnici mezi Prahou a Vídní, čtenář ví. Že se ta jízda někdy započala, čtenář alespoň tuší. Nu, já jsem toho pamětníkem: započala se, zcela jistě započala! A to na podzim roku 1845, což však jest už věc vedlejší.
Pamatuji se na to jako dnes, totiž ne na první jízdu, ale na rozprávku o ní. Sešli se k nám na táčky denní, milí navštěvovatelé naši: předně pan Hartmann, bývalý úředník vrchnostenský, potom písař u pražského místodržitelství. To byl ten, který nosil Rubšova ‘Palečka’ k nám a vzal mě kdysi v neděli po prvé s sebou do českého divadla. Pán Bůh račiž muži tomu, jinak dobráku, milostivě odpustiti, že zasil do mé duše to české símě! Dále pan Fiškandl, rovněž dřívější “pan Franc” a potom písař denní, pokládaný za výtečného krasopisce. Miloval jsem ho, mívalť výtečný muž často pro mne nějaký grošák v kapse. Naučil mě tím mlsati—zaplať mu to Pán Bůh!
A když viděl vejíti oba pány, také pan Šercl, soused náš z téhož domu “u dvou slunců”, vstoupil k nám a s ním přišla též jeho choť, oba v pěkných zástěrách bílých. Bylť pan Šercl hospodský, vedle toho pak i měšťan a ostrostřelec.
Pan Hartmann vypravoval—dle doslechu—o včerejší první jízdě z Vídně do Prahy. Jak prý bylo všude kolem nádraží lidstva “ač černo; k umačkání, k umačkání!” Jak přihlučel vlak s dvěma mašinami napřed a shromáždění křičeli: “Hoch! Vivat!” Jak pak zase kdosi vstoupil na mašinu, zatočil kloboukem a zvolal: “Za deset hodin uvidím zase Vídeň!” A parostroj si hvízdl a už letěl, aby dal ve Vídni zprávu, že první vlak šťastně sem dojel. Telegrafu totiž tenkrát ještě nebylo.
Chvilku bylo ticho. “A jak pak to jde? Kdo to táhne nebo tlačí?” ptal se konečně můj otec.
“Nikdo. To táhne pára!”
“Pára.…” Hluboké ticho. Přemýšlení o té páře. Vrtění hlavou.
Paní Šerclová si vzdychla. “I vždyť on nás Pán Bůh nějak ztrestá!”
“I však ono je v tom přece jenom něco.…” zase můj otec. “Za deset hodin … vždyť by to žádná voj nebo náprava nebo kolo ani nevydrželo!”
“Všechno je ze železa!” na to pan Hartmann. “To asi je peněz, to je peněz!” bědoval pan Šercl. “Kdyby to dali raději chudým!”
“A co se zkazí polí!—U Pardubic je samé dobré pole!” dodal Fiškandl.
“Jaktěživ mne k tomu nikdo nedostane, abych si tam sedla!” zaříkala se moje maminka.
A chudinka dostála slovu. Ale mne nejvíce zajímal ten člověk, který stojí na stroji, točí kloboukem a volá: “Za deset hodin.…” Od té doby jsem měl utkvělou představu, že každý řidič lokomotivy točí kloboukem. A podnes, kdykoli spatřím vlak, dívám se hned na lokomotivu a jejího vůdce. Ale klobouk tam nezatočil ještě žádný.
Jan Neruda.