Slunce ukazuje svoji nejusměvavější tvář, sákura rozkvétá. Rozpuklá její poupata dotýkají se Tokia jako proutek čarodějův; odevšad zaléhá radostný smích, tepna velkoměstkého života bije prudce i rychle, zábava millionů vlní se vzduchem a čtyřnásobný klepot špalíčků i dřeváků—pokud a kde ulice jsou dlážděny—připomíná hukot jarní, sněhem rozvodněné bystřiny skalní. Nepřehledné, nekonečné davy lidu, na tisíce malých vozíčků, dvoukolek, tažených obratnými běhouny lidskými, vše dnes v několika proudech valí se hlavními ulicemi k výletním místům—dívati se na květy.

Časopisy přinášejí obšírné zprávy o stavu květů v té neb oné končině, jako jinde ohlašují se důležité zvěsti s bojiště. Dnes, že již odkvétá v Uyeno, zítra, že asi právě z rána rozvije se na březích Sumidy. A lid od nejchudšího k nejbohatšímu spěchá s místa na místo, po léta a vždy v stejném nadšení obdivuje se svým mazlíčkům třešňovým, veselí se pod jejich korunami, přirovnává květné bohatství posledních let a odnáší si koupené větévky domů. Nejchudší opatří si alespoň malou haluzku za dva, tři haléře—snad pro starou matku nebo chorého otce.

Za svého pobytu v Tokiu dal jsem se o slavnosti sákury zachvátiti všeobecným nadšením a ujížděl jsem na dvoukolce do Uyenského parku. Tu zahlédl jsem ve víru lidstva, valícího se stejným směrem se mnou, zuboženou postavu slepce, jenž píšťalkou dovolával se soucitu davů mimo proudících. Bezděky věnoval jsem mu pozornost, bylať to jediná smutná tvář v nesčetných zástupech radujícího se lidu. Tu hnala se kolem tlupa mladíků šaškovitě maskovaných a jeden z nich v nevázané rozpustilosti vtiskl za smíchu soudruhů rozkvetlou, větvičku třešňovou v ruku slepcovu. Stařec se ulekl, ale chytl pevně a ohmatával ji ve zjevné nedůvěře po listech i květech—a pojednou rozlila se jeho tupou, zuboženou lící záře, úsměv krátkého štěstí, způsobený odleskem květu! Taková tedy jest tvá moc, čarodějná sákuro!

Vozík můj uháněl dále, a mně bezděky připadla myšlenka: Jak šťasten jest národ květům se kořící a jak šťastny jsou květy, jež působí lidem tolik blaženosti!

E. St. Vráz.

MYŠÍ SCHŮZE.

Stará myš povídala: “Svolejme schůzi. Poraďme se, co dělat. Musíme se přece bránit. Nebo nás kočky všecky zabijou.”

Stalo se. Schůze byla v noci v komoře. Přišlo na ni asi patnáct šedých myšek. Zasedly ke stolu. Starý myšák byl předsedou. Byl to moudrý myšák. Nikdy ho kočky nechytily. Uměl utíkat.