HODINA Z ČESKÉ MLUVNICE.

“— — tedy: to, o čem se ve větě mluví, jmenuje se podmět; a to, co se předmětu přisuzuje, co se o podmětu ve větě vykládá, povídá, jmenuje se přísudek, čili, jak se dříve říkávalo, výrok. Aby věta byla větou, čili slovy vyjádřenou myšlenkou, musí míti podmět i výrok.”

“Na příklad: Venku prší!”, přerušila tátu-učitele desítiletá Sylva, “podmět je zde ‘venku’ a přísudek ‘prší’.”

“Počkej, počkej, dítě. Příklad je špatně volen. Uslyšíte později o větách, v nichž na první pohled se zdá, že podmětu není, rozeberete-li je však pozorně, poznáte, že podmět je skryt v přísudku, je zamlčen, a takovou větou je ‘venku prší.’ Ptáte-li se po podmětu, Jiřinko, zeptej se.”

Jiřina, osmiletá bělounká a plavovlasá, protrhla se z nějakého snění, vyvalila trochu své chrpové oči a otvírajíc ústa polykala vzduch jako ryba, když se octne na vzduchu.

“Jiřina lapá andělíčky, táto”, poznamenala Sylva.

“Ale Muflíčku”, zahrozil Jiřině táta, “jak může vůbec někdo být živ na světě, kdo se neumí zeptat po podmětu! To se mi ještě nestalo! Což pak jsi všecko zapomněla?”

Muflíček přestal lapat andělíčky, zachytil pravou ručkou pramének vlasů a popotahoval je se zuřivou vážností.

“Aziku”, obrátil se učitel k Sylvě, “zeptej se ty.”

“Po předmětu se ptáme slovem: kdo,” rozhodla vážně Aza, “tedy: kdo prší?”

Jiřina vyprskla smíchem.

“Kdo prší?” opětovala trochu nerozhodně Sylva.

“Co prší?” vytrumfla Jiřina.

“Nu, ‘kdo’ nebo ‘co’—” bránila se Sylva.

“Co—co”, dorážela Jiřina.

“A proč tedy ‘co’, Muflíčku?”

“Protože se nemluví tady o žádné osobě a protože by to nemělo smyslu”, podporovala Jiřina své mínění vítězně.

“Nu, dobře, ale dovedeš-li také otázku zodpověděti, Jiřinko?”

“Déšť prší.”

“Ale také liják”, sebrala se nyní zase Sylva k útoku.

“Dobře, Aziku, velmi dobře”, posilnil ji táta.

“A také listí prší”, pokračovala Sylva.

“Vidíš tedy, co vše může být tady podmětem podle tvého odpovídání, Jiřinko. A to je nesprávné. Odpovíš-li patřičně, musí přijíti jen jeden podmět a ten musí býti určitý. Ve větě: ‘Venku prší’ je podmětem slovíčko ono! Ono venku prší. Ale naše řeč hledí vždy k tomu, aby se vyjadřovala co nejkratšeji, co nejpřesněji. Proto ponechává podmět ‘ono’ jako zbytečný, poněvadž obsažen je v přísudku ‘prší’.”

“Je skryt”, rozhodla Sylva.

“Dobře. Skryt. Ale o tom později. Muflíčku, pověz mi jinou větu.”

“Kočka žere trávu”, proslovil Muflíček.

“Ale kočka přece nežere trávu”, zachmuřil se táta.

“Žere”, řekla vážně Jiřina.

“Žere”, dotvrdila Sylva. “My ji viděly.”

“Pro boha vás prosím, kdy, kde?”

“Naproti v zahradě u paní domky”, vyprávěla Jiřina.

“Dnes odpoledne”, prohlásila Sylva.

“Paní ‘domka’ (zkráceno z ‘domácí’) měla naproti přes ulici domek se zahrádkou, několik psů a šest koček.”

“Snad jste ji viděly, kterak kousla do trávy, ale aby ji žrala—”

“Ano, žrala. Byla to Mausi. Mausi, víš, to je ta stará kočka pruhovaná, která má useknutý ocas. Žrala trávu. Kousala, žvýkala a polykala. My ji viděly. Paní domka přišla, chytila ji, chovala ji a dala jí hubičku na nos”, vykládala Sylva.

“Ano, žrala. My jsme zrovna šily na terasse pannám šaty. Kdybys viděl, táto, co jsem ušila dnes Bonifacii! Víš, šaty do společnosti. Když totiž pojede na návštěvu. Z červeného sametu, dole krajka, kolem krku krajky a do vlasů jsem jí udělala korunku z černých perel”, povídala Jiřina se zápalem.

“Ale z blízka se na to podívati nesmíš, táto”, smála se Sylva. “Víš, Muflíček dělá stehy jako prsty.”

“Je to pro večerní osvětlení”, bránila se Jiřina. A dále Sylvě vyčítala: “Ostatně vám byla moje práce dosti dobrou: přišla jste pěkně s prosíkem ke mně, abych vám půjčila šaty pro starou paní. Rozsuď sám, táto: stará paní chtěla jít na křtiny, křtili totiž toho malého mouřenínka, kteréhos nám včera přinesl. A stará paní neměla co vzít na sebe a já jí darovala ty fialové šaty, a ty jsem také sama šila, tam jí velké stehy nevadily.”

“Ale já vám za to půjčila k hostině pět trpaslíků a kočího Jana”, odplácela Sylva.

“Jana jsem nemohla posadit na kozlík, nemá cylindru, a moje Bonifacie jako slušná dáma nemůže se posadit do vozu, jehož kočí vyhlíží jako opilec”, odsekla Jiřina.

“Děti, dost”, rozhodl táta. “Vraťme se k mluvnici. Tedy ta vaše věta ‘Kočka žere trávu’, Jiřinko, kde je tu podmět?”

“Kočka.”

“Poněvadž se o ní mluví”, řekla bez vyzvání Sylva.

“A čím jest ten podmět vyjádřen, Aziku?”

“Kočkou.”

“Počkej, dítě. Ptám se totiž, co je to za slovo ‘kočka’.”

“Zvíře čtvernohé”, odpovídala sebevědomě Sylva.

“Azo, tulipáne! Máme mluvnici, ne přírodopis. Dej pozor. Vidíš mezi lidmi: ten je dělník, ten je voják, ten je úředník. Všichni jsou lidmi. Jde-li dělník do své dílny, je tam buď dohlížitelem, buď tovaryšem, buď učedníkem. Voják stojí na cvičení mezi jinými vojáky a jest tam buď prostým, buď desátníkem, buď důstojníkem. Úředník jde do kanceláře a je tam oficiálem, kontrolorem nebo dvorním radou. A zrovna tak je to i se slovy. Jsou podstatná jména, přídavná, slovesa, číslovky; jakmile, řekněme, takové podstatné jméno přijde mezi jiná slova, přijde do věty, ihned jest tam něčím. Buď podmětem, buď přísudkem, přívlastkem, určením místa, atd. A ptáme-li se, čím jest podmět vyjádřen, chceme-li věděti, čím takové slovo jest, jeli samotno, bez ohledu na větu. Náš pan domka (domácí) jest ve své kanceláři magistrátním radou. Tedy takovým podmětem. Zeptá-li se někdo:—Kdo je to ten magistrátní rada?—odpoví se mu: pan doktor Schwartz. Tedy pro nás je náš domka doktorem Schwartzem, v kanceláři, mezi jinými úředníky, je magistrátním radou.”

“Náš domka byl dneska odpoledne u nás,” vpadla Jiřina tátovi do řeči.

“A co chtěl?”

“Přišel se podívat na tvůj portrét od pana Kupky.”

“A líbil se mu?”

“Nu, říkal, že je dobrý. Ale litoval, že tě pan Kupka maloval v tvojí staré modré bluze. Že prý jsi si měl vzít frak aspoň a nějaký řetěz k hodinkám na vestu”, usmívala se Jiřina.

“A potom přišla paní domácí a také se jí obraz líbil”, pokračovala Sylva. “Na to se podívala na Rubensovu paní, na tu s tím kožichem a povídala, že je to ein leichtsinniges Frauenzimmer” (lehkomyslná žena—frivolous woman).

“A pan domácí vypravoval, že byli včera v opeře ‘Carmen’, a že hned v prvním jednání přišlo na ně spaní a že musili odejít. Tak šli prý do hospody a byli tam až přes dvanáct hodin”, sdělovala Jiřina.

“Nu, vraťme se zase k mluvnici. Máme-li tedy větu ‘Kočka žere trávu’ a víme-li, že ‘kočka’ je v té větě podmětem a ptáme-li se, čím jest podmět vyjádřen, jaká bude odpověď, Muflíčku?”

Muflíček díval se do šumícího plynového světla lampy. Místo odpovědi zívl lině a pohodlně.

“Aziku?”

“Podmět je vyjádřen podstatným jménem, poněvadž ‘kočka’ je jméno zvířete. A jména osob, věcí, zvířat, vlastností jsou jména podstatná”, odpovídala široce, jak bylo už jejím zvykem, věděla-li co, Sylva.

“Dobře. A ty Muflíčku, pověz ještě jednu větu.”

“Jsem ospalá”, zívla znovu Jiřina.

“Co je podmětem v té větě, kterou jsi řekla?”

Jiřina přemýšlela. Náhle se vzchopila: “Víš, kde asi bude ten Janův cylindr? Jistě pod pianem. Jan ho ztratil, když chtěl předehnat svým fiakrem můj rychlovlak. Vlezu tam, ale až zítra. Jsem dnes už ospalá..”

J. S. Machar.