DIVOTVORNÉ DUDY.
Před lety, když ještě “černé doly” rozkládaly se až za Lísky, živil se v Podlesí v polozbořené chatrči chudý koštišťář. Byl vdovec. Žena mu před několika lety zemřela a zanechala ubožáku šest holátek, samých “nedorůstat.” Toliko nejstarší klučík chodíval s tatíkem do březin na proutí, pomáhal mu robit košťata a roznášel je s ním do kraje. Ale byly časy zlé, tuze zlé. Sedlák sám neměl do úst co podat, chodil na robotu a pole vlastní nechával ležet úhorem. Každý den vracel se chuďas koštišťář domů s košťaty bez groše a bez chleba s nejstarším klučíkem a pět hrdélek bědovalo vždy před chatou, že zase jim tatíček ničeho nepřinesl.
“Zle je, děti, zle; ale bude lépe, uvidíte, že bude,” těšíval tatík holátka a slze mu při tom kanuly tvářemi; myslíval si, proč také těch šest tvorečků mu Pán Bůh nevzal se ženou. A děti, chudinky, kůru se stromů hladem ohryzovaly.
Když nemohl to koštišťář již slyšeti, ani se na to dívati, vyšel ven do hlubokého lesa, kde byla největší houšť a kde byly břízy tlusté jako klády a vysoké jako duby na Křivoklátsku.
“Smrt si musím udělat,” bědoval usoužený muž a rozhlížel se po větvích, kde nejlépe by si ta hlava jeho odpočinula. “Nic nemá chudý na světě, a proto není ho tu zapotřebí,” povídal a dal se do hlasitého pláče, protože si vzpomněl na děti.
A když tak usedavě plakal, octl se před ním z nenadání jakýs dědoušek s holí. Vlasy měl bělounké, jak když napadne první sníh.
“Naříkáš si, naříkáš?” pravil dědoušek hlasem soustrastným a usmíval se.
“Arciže naříkám milý stařečku”, řekl koštišťář.
“A proč pak si naříkáš?” zeptal se stařeček.
“Inu, šest dětí mám, sedmý jsem sám, kolikátý den nejedli jsme již a děti kůru ohryzují se stromů. Nemohu je uživit a dívat se na to také nemohu a proto jsem šel do lesa, abych se tu oběsil.”
“Proto jen? Ty blázínku! Nevíš, že duši chtěls dát ďáblovi?” usmál se zase dědoušek, sáhl pod dlouhý šerkový kabát, ze spoda duhy vytáhl dudy a podal je koštišťáři. “Na, tyhle dudy si vem, a bude-li se tobě a dětem tvým chtít jíst, zahrej na ně a uvidíš, že bude po hladu. A na oběšení po druhé nepomýšlej. Nedobře by se ti mohlo vést.”
A nedořekl ještě ani dědoušek, a jen březovím zasvištělo po něm lupení.
Za chvilku vzpamatoval se koštišťář a kdyby byl nedržel v rukou dudy, opravdové dudy, nebyl by ani uvěřil, že mluvil s jakýmsi stařečkem.
Ale dlouho se nerozmýšlel, běžel do chatrče a když zas děti uviděl, byl rád, že je živ a že se neoběsil.
“Po hladu je, děti, už!” řekl uplakaným holátkům a sotva to řekl, již zvučely dudy a z dud vyběhl klučík a vynášel jídla nejrozmanitější, pokud koštišťář hrál.
A děti jedly hltavě, co jen jim ústa stačila, protože třetí den neměly už chudinky ničeho. Když se nasytily, pomodlil se starý s dětmi za neznámého dobrodince.
Nechodil více do březin na proutí, ani nepletl koštišťata a ani je nerozvážel s nejstarším klučíkem po kraji a přál si jen, aby tak žena jeho byla nyní živa, protože málo dobrého chudinka za života zakusila.
Štěstí na světě netrvá však dlouho; ale dobře, že netrvá, sice bych byl již se svou pohádkou u konce a takhle vám ještě něco povím.
Lidé si povšimli, že nechodí již koštišťář z Podlesí na proutí a že neplete koštišťata, ledacos si povídali, a děti samy se chlubily, že jim tatík dudy z lesa přinesl a že kdykoli zadudá, kluk vyběhne z nich a rozdává jídel, co hrdlo jen ráčí.
Mnozí nepřáli koštišťáři dobrý čas a ošemetní jazykové pověděli králi, jenž nedaleko bydlel na zámku, o dudách zázračných.
Chytrák král poslal si pro milého koštišťáře, poručil, aby dudy s sebou vzal, a když přišel dudák na zámek, a král si dudy prohlédl, podával mu za ně tři sta tolarů. Chtěj nechtěj musil je ubohý dát, aby si krále nerozhněval. “Tři sta tolarů mi do smrti dostačí, král dobře si mne bude pamatovat a někdy to může dětem posloužit,” myslil si koštišťář a hleděl se potěšiti. Ale přepočítal se.
Stříbrňáků ubývalo dnem; co měli v chatrči dudy, zvykli si na dobré časy, a tolárky se brzo rozkutálely.
Za nějaký čas usadila se u nich zase stará bída a děti, chudáci, plakaly, že tatík prodal dudy králi. A zase, ubožátka, hryzly kůru se stromů.
“Hlupec jsem byl, že jinam jsme neodešli, kde by se byl král o nás nedověděl,” naříkal si koštišťář a šel do zámku ku králi; ale ani nepustili ho tam, před vrata vystrčili otrhance.
Ze zámku pustil se rovnou cestou opět do lesa, kde byla největší houšť a kde byly břízy tlusté jako klády a vysoké jako duby na Křivoklátsku.
Dědeček již tam čekal, seděl na mechu a usmíval se.
“Tys tu zas?” podivil se staroušek. “Vždyť jsem to věděl, že nebudeš dudy dlouho mít. Kams je dal?”
“Poslal si pro mne král, milý dědoušku, a já chtěj nechtěj musil mu je nechati. Dal mi za ně tři sta tolarů; ale víš, že stříbrňáky jsou kulovaté a že se brzo rozkutálejí. U nás je zase zle, jako onehdy, když jsem se šel oběsit. Děti opět ohryzují kůru se stromů a já, abych to neviděl a neslyšel, odešel jsem do lesa.”
“A dobře jsi přišel. Jiné dudy ti dám, tyhle,” povídal dědeček, a opravdu vytáhl ze spoda šerkového kabátu nové dudy, na vlas těm prvním podobné. “Zas na ně hrej a uvidíš, že se ti opět dobře povede. Ale chytrák musíš být, chytřejší než ten král lakomec. Po třetí bych ti už nepomohl.”
A nedopověděl ještě ani stařeček a již březovím zašustilo po něm jen lupení.
Koštišťář prohlédl si dudy a poděkoval ihned Pánu Bohu, že ho z nouze vytrhl.
A sotva že k chaloupce došel, zase začal na dudy hrát, a šest dětí beželo mu naproti úprkem, že tatík má zase dudy a že už nebudou muset trpět hlad a hlady kůru se stromů ohryzovat.
Opět vyběhl klučík ze zázračných dud, neroznášel však, co jen hrdlo ráčilo, ale bičíkem řeménkovým šlehal do dětí, že se všecky rozutekly chudinky, kam jen kdo mohl. Tatík hodil rozmrzen dudami do mechu a zlobil se, že stařeček si ještě z něho v chudobě udělal smích. Sedl si na práh před chatrč a přemýšlel, co počíti. A když tak přemýšlel, napadlo ho, co řekl mu dědeček, aby byl chytřejší než ten král lakomec, vstal, vzal kabát, zdvihl dudy, uschoval je opatrně pod kabát a šel ku králi do zámku.
Dětem řekl, že se brzo vrátí a že jim přinese jíst, co budou chtít.
V zámku se zrovna chystali k veliké hostině. Král rozeslal na všecky strany posly s listy zvacími a služebnictvo nevědělo, čeho se dříve chopit. Dokořán byly otevřeny komnaty královské, čistili je a upravovali v hodovní síň.
Nikdo si ve spěchu ani nevšiml chudého muže. A koštišťář neotálel, vekradl se nepozorovaně až do nejposlednějších pokojů, jež obýval sám král a kde visely dudy na pozlaceném hřebíku dveří.
Ani vidu nebylo tu po nikom, král na jeleny vyjel do lesů a dvořenínové s komorníky s ním.
Hbitě vyňal koštišťář dudy, jež měl schované pod kabátem, opatrně se rozhlédl, zdali ho někdo nevidí a tyhle za ony prodané pověsil na hřebík pozlacený a zase tak nepozorovaně vyplížil se ze zámku.
Třetí den bylo již plno panstva v sídle královském a ještě síla nových a nových hostí přijíždělo do dvora, že místa nebylo ani pro povozy.
S vlídnou tváří uvítal všecky hostitel a když zasedli za stoly, na nichž stříbrem a zlatem leskly se talíře, pro dudy zašel král do komnaty své—nepověděl o nich ještě velmožům—a když vrátil se a zadudal, klučík vyběhl z nich, ale neroznášel jídla drahá, nejvzácnější, co hrdlo jen ráčí, jen kmital se po stole a do tváří a přes ruce šlehal velmože, že rozutíkali se všichni z hodovní síně do dvora a kočím poroučeli zapřáhat, že okamžitě odjedou. A opravdu tryskem odjížděly kočáry ze dvora králova a páni v nich spílali vladaři, že podvedl je a vydal posměchu všeobecnému a zařekli se, že nebudou ho mít déle za krále.
Král mrštil dudami o mramorovou dlažbu, že na stero kusů se rozletěly; ale nejhůře vedlo se při tom dvořenínům.
Také pro koštišťáře poslal; ale poslové vraceli se jeden za druhým s nepořízenou, že stopy není prý po něm v Podlesí, a sami za to propadli pokutě, že nepřivedli chudáka.
Ale panstvo opravdu od té doby krále neposlouchalo, jiného si zvolili a lakomce ze zámku vyhnali.
Koštišťáři dobře se vedlo však i s dětmi. Odstěhoval se odtud hluboko do lesů a nezakusil již ani po celý život, čemu lidé nouze říkají.
O divotvorných dudách od těch dob nikdo neslyšel, já také ne, a proto nemohu vám více povědět. Bezpochyby že zůstaly v rodu koštišťářově.
Václav Beneš Třebízský.