O BLANICKÝCH RYTÍŘÍCH.
V okolí města Vlašimě u městečka Louňovic vypínají se vedle sebe dva vrchy, oba “Blaník” řečené. S menšího z nich, s Malého Blaníka, probělávají se rozvaliny kaple zrušené za císaře Josefa II.; vyšší, Velký Blaník, nad 600 m vysoký, je báječná ta hora, o níž sobě vypravují staří, mladí, v okolí i dál, kterou znají všude po českých vlastech.
Háv tmavého lesa splývá od temene po všech bocích homolového Blaníka, jenž vážně, až zachmuřeně shlíží na krajinu od světa odlehlou, na její chlumy a pláně málo úrodné. Široko daleko je patrno jeho témě a v okolí často k němu pátravě vzhlížejí. Věštíť, chmurami zahaleno jsouc, zlé povětří, promodrává-li se však jasně, slibuje jistý čas.
Na temeni Blaníka viděti ve stínu buků a jiného stromoví pradávné, kamenné hradby, většinou sesuté. Po dřevěném hradě, někdy majetku českých králů, jehož chránili a jenž se stal památným v dějinách zápasu mezi Václavem IV. a bratrem jeho Zikmundem, není dnes ani památky. Ale pod hradbami v hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, “svatováclavské vojsko”, dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni.
Pod skalnatým vrcholem Blaníka, ve východním svahu je skála v podobě lomeného oblouku. Tam je vchod do hory, tam se také prýští pramen, z něhož blaničtí rytíři své koně napájejí, když za čas jednou za jasné měsíčné noci vyjíždějí na palouk mezi lesy pod horou, aby se tu oddali rytířským hrám. Za takové noci zaléhá do okolí temné dunění, stlumený rachot bubnův i polnice hlas. K ránu zase vše rázem utichne, rytířstvo, koňstvo, vše zanikne ve skalné bráně a zmizí v tajemném lůně hory. Jen na palouce zůstává památka po nočním, jízdeckém reji: přečetné stopy koňských kopyt.
Než do skalnatých sklepení, kde dřímá svatováclavské vojsko, vkročil také již nejeden člověk. Tak jednou dívka jakási žala trávu pod Blaníkem. Najednou se jí zjevil rytíř a vybídl ji, aby s ním šla, poklidit v hoře. Dívka se nebála a šla. Brána do hory byla otevřena; v klenutých skalních síních stáli osedlaní koně řadou u žlabů, rytíři pak seděli za stoly a majíce tvář na stůl položenu, byli pohrouženi ve spánek.
Jak se dívka rozhledla, začala zametati. Práce jí kvapem ubývalo a za chvilku všecko poklidila. Tak se jí zdálo. Vymetši sebrala smetí do klína a vyšla volně z hory. Nikdo jí nezastavil, nikdo na ni nepromluvil, nikdo se nezbudil. Když přišla domů, ptali se jí, kde tak dlouho byla. Divila se a pověděla, že přichází jako jindy tou chvílí. Užasla, když jí řekli, touže chvílí naposled před rokem s trávy přišla, že byla celý rok pryč. I pověděla, kde se ocitla, a tu všichni srozuměli, proč jí rok uplynul chvilkou. Třetího dne však byla dívka nebožkou.
Tak jako ji, neznámý rytíř pozval si také kováře z Louňovic do hory, aby tam okoval koně. Kovář šel a když okoval, dali mu do pytle smetí, které ze zlosti před horou vysypal. Doma pak se dověděl, že ho již oplakali, poněvadž zmizel beze stopy a celý rok nebylo po něm ani potuchy. I pověděl, co se s ním dělo, a když pak pytel protřásal, vypadly z pytle tři dukáty. Teď teprve viděl, že chybil. Ihned běžel zpátky ku blanické bráně, kde smetí vysypal. Ale nadarmo. Nebylo tam ani smetí, ani dukátů.—Ještě o jiných vypravují, kteří se podobně dostali mezi blanické rytíře, nemajíce o tom zdání. Ale tomu již dávno.
Blaník zamčen, vážně, až zachmuřeně shlíží na osamělou, od světa odlehlou krajinu, a jako by trud teskné dumy na něm a všude kol spočíval. Svatováclavské vojsko spí. Ještě není čas, aby vstalo. To bude ve chvíli největšího nebezpečenství naší vlasti, až v ní bude tolik nepřátel, že by celé království roznesli na kopytech svých koní. Tenkráte budou viděna znamení: uschnou vrcholy stromů v blanickém lese, na temeni hory se zazelená starý, uschlý dub a pramen u skály rozvodní se tak, že bystřicí se povalí dolů.
A tu se Blaník otevře a rytíři vytáhnou do boje, vedeni sv. Václavem, jenž se zjeví na bílém koni. I nastane boj tak zuřivý, že krev proudem poteče od Strahova až po kamenný Karlův most, a v tom boji potře sv. Václav mečem, sv. Prokop pak berlou všechny nepřátele naší vlasti.
Tak pověst o blanických rytířích, jež utěšovala naše předky za smutných, těžkých dob a jež jest ohlasem vroucí lásky k vlasti a pevné důvěry v lepší budoucnost.
Alois Jirásek.