KRÁL JEČMÍNEK.
Morava byla bez panovníka.
A nezemřel jí, v bojích nepadl, aniž jinak zahynul. Ale zmizel beze stopy, že nebylo po něm ani slechu ani dechu. Podvečer ještě meškal král Svatopluk v ležení svého vojska s pány a zemany, pak odebral se do svého stanu.
Okolo půl noci vyšel ven, to stráž viděla, vsedl na koně a jel tiše spícím táborem. Nikdo si ho nevšiml; stráže pak stojící na kraji ležení, poznavše ho nevzkřikly na něj, nýbrž uctivě pustily ho ven, ačkoliv jim bylo divno, nač král v ten pozdní čas vyjíždí za tábor. Hleděly za ním, až zanikl v půlnočních temnostech.
Nikdo netušil, že již dlouho neměl klidu a spokojenosti ve vší své slávě a moci, jak tížilo ho svědomí proto, že se zle opíral sv. Methoději, velikému dobrodinci moravské země a všeho českého lidu, že rušil jeho řády i svatý, slovanský obřad. Kletba světcova nedala Svatoplukovi spáti. Vzpamatovav se sám nad sebou, zkroušeně přemítal v bezesných nocích, jak by se kál, jak by usmířil boha. Až té noci se rozhodl, že nechá všeho, že opustí své vojsko, dvůr i sluhy, poklady kovu i vzácné zbraně, že se vzdá vší moci a slávy.
Jel a jel pustou nocí, až dojel na jedno místo na stráni hory Záboru, kde se všude černaly rozlehlé hvozdy, a kde před tím tři poustevníci s jeho podporou vystavěli kostel.
V tom černém lese, v odlehlém, ukrytém místě probodl mečem svého koně, meč pak zahrabal. Bezbranný bral se neschůdným lesem, až za ranního svítání došel k těm poustevníkům. Tenkráte nevěděli, ani netušili, kdo je; ale přijali ho, a Svatopluk oblečen v roucho poustevničí.
I zůstal po léta nepoznán, až teprve před svou smrtí pověděl a se vyznal, kdo je a proč sem přišel.
Zatím, když tak beze stopy zmizel, pomýšleli na Moravě voliti jiného panovníka. I hledali, kdo by stolce byl nejhodnější. Tenkráte žil na Přerovsku na hradě Chropini zeman, pán rozlehlých statků, muž bohatý, u pánů, zemanů velmi vážený, od lidu milovaný. Vládlť na svých statcích lidsky a maje dar ducha, soudil moudře a spravedlivě.
I řekli si páni zemané: “Nač jinde vladaře hledati, když ho máme mezi sebou?” A tak zvolili chropiňského pána, všichni jednostejně, bez různic a sporů; volbu jejich chválili po vší zemi a radovali se z nového krále.
Ten, aby poznal všecky končiny své říše, objížděl zemi; všude ho vítali s mnohým plesáním a velikou slávou, ať jel na poledne končinami, kde réva zrála, ať jel úrodnou Hanou, plnou božího požehnání, ať na půlnoc i východ dolinami mezi lesnatými kopci. Všude se mu chtěli zachovati, a páni a zemané předháněli se, aby získali si jeho přízeň, lahodili mu, lichotili, radovánky strojili a hlučné hody.
Když pak se vrátil na chropiňský hrad, nic ho tu již netěšilo, ani oddaná příchylnost jeho něžné paní. Stýskalo se mu po hlučných zábavách. I strojil hody a zval hojné hosti. Páni zemané v bohatých sukních, v čapkách s volavčím peřím, v drahých šubách a krznech, s lesklými šavlemi a meči při bitých, lesklých pásech sjížděli se na krásných koních pestrých pokrovů ze všech končin země, že jim sotva stačily městečko i hrad.
Tam slaveny bohaté hody, veliké veselí, ne jednou, ne dvakrát. Přes tu chvíli se sjíždělo panstvo, besedovalo, hodovalo s vladařem a pilo. Když se večer vracel dělný lid s pole, hřmělo na chropiňském hradě veselí. Zvučely poháry, struny a zpěvy při záři pochodní a svěcí. A když lid, pospav po lopotné práci, záhy z rána se zase bral na pole do díla, bývalo na hradě ještě hlučno a veselo.
I hleděli vážně ke královu sídlu, starostlivě mluvili, jaká to správa, co z toho bude, mluvili o tom, jak s povýšenosti přišla chropiňskému pánu pýcha, jak zhrdl, jak je slávou zmámen, jak myslí, že jen jemu samému slunce svítí.
A pokaždé vzpomínali předobré paní králové. Z té duše jí litovali, co zkouší, jak těžko vše nese dobrotivá paní, jak se straní pustých těch hodů.
Lid se nadarmo nestaral. Králi již nestačilo vlastní bohatství; proto jal se ukládati nové a veliké daně, úředníci jeho nesměli nikomu vyhověti a tiskli všechny, i chudé.
Lid počal krále nenáviděti, naříkal naň a klel mu. Jen o královně se smýšlení neměnilo. Ba ještě s větším pohnutím si o paní mluvili, jak za ně u krále prosí, oroduje, aby jich tak neutahoval. Pravdu mluvili; žádný však neviděl slz, jež králová v samotě proplakala v hořkém pláči, jak králi z úzkosti o něho a z lásky srdečné mírně domlouvala, jak se král na ni osopoval, jak hrubě odbyta se sklopenou hlavou vycházela z jeho komnaty, div neklopýtla, jak se jí tmělo v očích hanbou a slzami.
Až jednou král, když opět uložil novou berni a králová zase za lid prosila, rozvzteklen vytrhl na ni meč a hnal se po ní tak prudce, že div vyklouzla ze dveří.
V tom divokém hněvu poručil vojínům, aby ji té chvíle, hned z hradu vyvedli, že jí nechce míti na očích. Když pak vyhledl oknem ku bráně a spatřil ubohou paní, pojat byl na novo takovým vztekem, že vyraziv z komnaty za ní se hnal s dobytým mečem.
Králová ho ještě v čas zahledla. Ve smrtelné úzkosti hledala nějakého útočiště. Ale nikde nebylo ochrany, nikde záštity. Jenom lán dozrávajícího ječmene stál u cesty, lán širý a požehnaný, jenž se na slunci svítil krásně bělavý záblesky klasů i jejich ostin.
V ráz pohnula se hladina žírného lánu: klasy se rozhoupaly, rozvlnily, a nad nimi se míhala zlatá královnina kštice. Ubohá prchala ječmenem, až najednou v něm zapadla, zmizela jako ve zlaté tůni. A již se obilí zavřelo, tišilo, a nehnutě stálo moře klasů zlatě se svítíc a skrývajíc nešťastnou paní královým zrakům.
Vesnické ženy ji pak našly a vedle ní děťátko, jež se jí tu narodilo. Odnesly je do vsi a tam je pečlivě ošetřovaly a dítěti, královu synu, daly jméno Ječmínek na památku toho, že se narodil v ječmeni.
Ale král, jakmile se dověděl o tom útulku, dal manželku i syna odvésti kamsi daleko; kam, nikdo nezvěděl. Než co sešlo s očí, nesešlo z mysli. Často se mihla králi usoužená tvář milostné paní jeho, často si vzpomněl na svého synka. To nejčastěji, když nabaživ se pusté rozkoše, bloudil samotou. Pak pojala ho taková tesknota, taková touha, až posléze vyslal posly, aby mu hned zase přivedli ženu i dítě. Ale poslové se vrátili na chropiňský hrad sami a vyděšeni oznamovali, že paní králová i králevic zmizeli z toho úkrytu a že nikdo neví, kam se poděli.
Král ustrnuv, zaleknut, rozkázal ztracených hledati. I chvátali Chropiňští, z Přerova, z okolí a všichni ochotně rádi, neboť šli pro milou královnu. Také král vyjel s družinou pátrat po své rodině. Jel tam, onam, neminul žádného zákoutí, projížděl krajem, projížděl horami, po dědinách se sháněl, po hradech se vyptával, sliboval, i po lesích hledal a slujích, než všude marně jako všichni.
Tak dojel posléze do širého tmavého hvozdu (na hoře Záboru) a tu shledl u jeskyně starého poustevníka, zarostlého bílými vousy. Ihned se ho dychtivě vyptával, neví-li o jeho paní, neví-li o synu Ječmínkovi. I pokročil poustevník a stanuv proti chropiňskému pánu, přísně se mu díval do očí a přísně jako soudce a prorocky k němu promluvil:
“Pro viny své nejsi hoden své manželky ani svého syna. Věz, že ho nenajdeš, ani uvidíš. Ale on přijde. A jako ty jsi byl metlou moravské země, bude on její spásou. A jako tobě klnou, budou jemu žehnati, neboť on, až bude Morava nejvíce nepřáteli sklíčena, moravský lid osvobodí. A bude požehnaně vládnouti král Ječmínek v osvobozené vlasti. Ty pak jdi a čiň pokání!”
Sklíčen, zoufaje si král vrátil se na svůj hrad. Již cítil svou vinu. Pálila ho, a se svědomím mučila ho touha po manželce a synu. Jako mrak chodil chropiňským hradem. Lidem se vyhýbal, samoty hledal, až najednou zase si nazval hostí a dvořanů na hýřivé hody. Chtěl jimi umlčeti svědomí, chtěl zkonejšiti palčivou touhu. Ale cizí, veselý ryk a zpěv ho neutěšily. Na ráz nechal bohatého stolu, nechal hostí a těkal v noci síněmi, nádvořím, až zoufaje si skočil do hradní, bezedné studně.
Poustevníkova věštba o synu chropiňského pána roznesla se jako větrem po vší moravské zemi a dědila se po všechny vědy s pokolení na pokolení. Lid nepřestal čekati krále Ječmínka. V chropiňském zámku měli stůl a pokoje pro něj stále uchystány, aby ho důstojně pohostili.
A když nešel, hledali ho Chropiňští, z Přerova města, Žalkovští i jinde v přerovském kraji. Každým rokem shromažďovali se a shromažďují po městech a dědinách a v zástupu se zbraní v ruce táhnou dědinami, poli a lesem a hledají žádaného, touženého krále Ječmínka, naději v lepší budoucnost.
Když bývalo za roboty hrubě zle, lid se utěšoval tou věštbou o lepší budoucnosti. Za císaře Josefa, za něhož poddaným značně uvolněno, zdálo se lidu, že slíbená doba nastává. Proto nechtěl uvěřiti a nevěřil, že císař Josef umřel. Po dědinách si vypravovali, že ušel jen před pány dílu jeho nepřejícími a že v přestrojení mešká mezi lidem, dědiny obchází i utěšuje. A lid mu říkal zase Ječmínek a bájil o něm, že nosí dlouhý kabát, modravé nohavice do bot vždy se lesknoucích, třeba bylo bláta po kolena. Přes ten oblek má modravý plášť. Když v něm kráčí, nikdo ho nevidí, leda ten, který chce, aby ho viděl.
Na besedu přicházívá večer zavřenými dveřmi, posedí za stolem, pohovoří a zase tak zmizí, jak přišel. Podá-li mu kdo chleba, aby si ukrojil, neukrojí; dokud má ten plášť na sobě, nejí a nepije, a kdyby pršelo, jen se lilo, zůstává ten plášť suchý, jako by na něj ani nekaplo.
Za doby těžké roboty obcházely asi uvědomělejší osobnosti dědiny a tajně utěšovaly lid a povzbuzovaly, že robotu a platy přestanou, že přijde čas úplné svobody. Vrchnosti stíhaly takové osoby a proto nařízeny byly prohlídky po všem panství. Dály se dvakráte za rok, vždy v noci stejnou dobou, ať si pršelo jak pršelo. Písaři kancelářští, myslivci a mládenci myslivečtí, drábi a vrátný rozešli se po dvou po osadách, přibrali si místní úřad a konali prohlídku dům od domu. Hledali Ječmínka; kdyby na něj padli a on se jim vydřel a utíkal, měli ho zastřeliti. Ale nepodařilo se jim nikdy Ječmínka nalézti.
Alois Jirásek.