Byl jeden kovář. “Hm”, povídá, “já jsem nikdy žádné Bídy neviděl. Říkají: je Bída na světě; půjdu a Bídy si vyhledám.” Sebral se a šel—hledat Bídy.

Potkal krejčího. “Pozdrav Pán Bůh!”—“Dejž to Pán Bůh!”—“Kam jdeš?”—“Hleď, bratře! pořád říkají, že je na světě Bída, a já jsem nikdy žádné Bídy neviděl; jdu ji tedy hledat.”—“Dobře, půjdeme spolu. Mně se taky dobře vede a neznám Bídy, půjdeme a vyhledáme ji.”

Tedy šli a přišli do lesa, do hustého tmavého lesa, a našli malou pěšinku. Šli pořád po té uzounké pěšince, až přišli k nějakému velikému stavení. Byla noc a neměli se kde ukrýti. “Půjdeme tuhle do toho stavení.” Vešli tam; nenašli v něm nikoho, bylo tam pusto a děsno. Sedli si a čekali. Hle, tu přichází vysoká osoba ženská, hubená, křivá, jednooká. “Aha!” povídá, “mám tu hosti. Pěkně vítám!”—“Děkujeme pěkně, babičko, přišli jsme k tobě sem na nocleh.”—“Nu dobře; budu míti co večeřeti!” Ti dva se ulekli.

Tedy baba šla, přinesla velikou náruč dříví, narovnala do peci a zatopila. Potom přišla k nim, vzala jednoho, toho krejčího, a zařízla ho, vsadila do peci a pekla. Kovář seděl a myslil si: Co dělat? Jak se mi povede?—Ona pak vytáhla pečeni a večeřela. Kovář hledí do peci a povídá: “Babičko, já jsem kovář”.—“Co umíš dělat?—kovat?”—“Ano, já všecko umím”.—“Tedy mi ukovej oko”.—“Dobře,” povídá kovář; “máš-li tu nějaký provaz? Bude potřeba tebe svázat, nebo ty se nedáš, abych ti oko ukoval.”

Babice šla a přinesla dva provazy, jeden tenký, druhý tlustý. Tedy on ji svázal tím tenčím provazem. “Nuže, babičko, převal se na zemi!” Ona se převalila a provaz přetrhla.—“Tak nic není, babičko!” povídá; “ten provaz se nehodí.” Potom vzal ten tlustý provaz a dobře ji svázal. “Teď se, babičko, převal!” Tedy ona se převalila a nepřetrhla provazu. On potom vzal šídlo, rozpálil je, nasadil jí je na oko, na to zdravé, vzal sekyru a obuchem uhodil na šídlo. Tu ona, jak se převalila, přetrhla provaz a posadila se na prahu. “Ha, padouchu! nyní mi neujdeš!” On viděl, že opět není dobře; i usedl a přemýšlel, co dělat. Potom přišly s pastvy ovce; ona je vehnala do svého stavení na noc. Také kovář tam zůstal přes noc.

Ráno stařena vypouštěla ovce na pastvu. Kovář vzal kožich a obrátil jej na ruby, potom jej tak oblekl a přilezl k ní po čtyřech jako ovce. Ona pouštěla pořád po jedné; chytla každou za záda a vyhodila ji ven. V tom on také přilezl, a ona ho také popadla za záda a vyhodila. Jakmile byl venku, vstal a povídá: “S Pánem Bohem, Bído! Zakusil jsem od tebe zlého dosti; teď už mi ničeho neuděláš!” A ona řekla: “Počkej, však ještě zkusíš, ještě’s mi neušel!”

Kovář šel opět do lesa tou úzkou pěšinkou. Tu spatřil ve stromě sekyrku se zlatou rukovětí i chtěl si ji vzíti. Ale jakmile se jí chopil, ruka mu na ní uvázla, a nikterak se nemohl odtrhnouti. Co dělat? V tom se ohlédl za sebe a vidí, kterak Bída se žene k němu i volá: “Hleď, padouchu, neušel jsi mi!” Kovář vytáhl nůž, který měl v kapse, uřezal si ruku a ušel.

Přišel do své vesnice, ukazoval ruku a říkal, že nyní už viděl Bídu. “Hle,” povídá, “podívejte se, jak vypadá: já jsem pozbyl ruky, a mého soudruha dokonce snědla.”