“Ani mne nevolte. Zlomila jsem si nedávno zub na kosti. Nemohu se bránit,” řekla jiná.
“Mně otekla ústa. Nevolte mne.” Tak se vymlouvala třetí.
Čtvrtá povídala: “Mám slabé srdce.”
Pátá myška si odřela koleno. Nemůže prý ani chodit. Šestá a sedmá se krčily pod stůl. Aby je vidět nebylo. Osmá, že taky nemůže. Ani nedořekla, proč.
Kde se vzal, tu se vzal, byl tady Hájkův černý macek. Běhal po střeše. Potom se šel podívat do komory. Velikým skokem padl mezi myšky. Zapištěly strachy. Hned byly v děrách. Štěstí jim přálo. Ani jedinou macek nechytil.
Ale schůze byla zkažena. Nemohly se poradit. A tak také nemohly mackovi zvonek na krk zavěsit.
KOMÁR A LEV.
Komár přilétl ke lvu a pravil: “Myslíš, že jsi silnější než já? Jak pak by ne? Jakou pak ty máš sílu? Drápeš svými drápy, koušeš svými zuby, to dovedou ženy s mužíky také. Jsem tebe silnější; chceš-li, dej se v zápas se mnou!” Komár zatroubil k boji a začal lva štípati do holých tváří a nozder. Lev se bil tlapami do tváří, a drápy se škrábal; rozedral si do krve celou tvář a klesl únavou. Komár zabručel radostně a ulétl. Na to se zamotal do pavučiny a pavouk mu začal krev ssáti. I pravil komár: “Silné zvíře jsem přemohl a hle! teď mne bídný pavouk zabíjí.”
L. N. Tolstoj.