Paní Šerclová si vzdychla. “I vždyť on nás Pán Bůh nějak ztrestá!”
“I však ono je v tom přece jenom něco.…” zase můj otec. “Za deset hodin … vždyť by to žádná voj nebo náprava nebo kolo ani nevydrželo!”
“Všechno je ze železa!” na to pan Hartmann. “To asi je peněz, to je peněz!” bědoval pan Šercl. “Kdyby to dali raději chudým!”
“A co se zkazí polí!—U Pardubic je samé dobré pole!” dodal Fiškandl.
“Jaktěživ mne k tomu nikdo nedostane, abych si tam sedla!” zaříkala se moje maminka.
A chudinka dostála slovu. Ale mne nejvíce zajímal ten člověk, který stojí na stroji, točí kloboukem a volá: “Za deset hodin.…” Od té doby jsem měl utkvělou představu, že každý řidič lokomotivy točí kloboukem. A podnes, kdykoli spatřím vlak, dívám se hned na lokomotivu a jejího vůdce. Ale klobouk tam nezatočil ještě žádný.
Jan Neruda.
ŠTĚSTÍ A NEŠTĚSTÍ.
Pohádka ze západní Rusi.