Byl jeden chudý člověk, neměl ani žádného nářadí hospodářského ani dobytka, ale dětí měl hromadu. Přišlo jaro, a on neměl čím orati. Lidé jeli s pluhem a s dobytkem, a on jde s motykou. Potkal dvě panny, a ty panny byly jedna Štěstí a druhá Neštěstí. Tázaly se ho: “Kam, člověče, jdeš?” A on odpověděl: “Mé zlaté panenky, mám takové neštěstí: lidé jedou s dobytkem, a já jdu s motykou; nemám, čím děti vyživiti.”—Tedy ty dvě panny spolu promluvily a řekly: “Darujme mu něco.” A Štěstí řeklo: “Když je tvůj, tedy mu něco daruj.” Neštěstí mu darovalo deset rublů a řeklo: “Jdi domů a kup sobě vola.”
On tedy přišel domů a schoval ty peníze do hrnce, v kterém byl popel. Druhého dne přišla tam sousedka, kmotra bohatá, a řekla: “Nemáte trochu popelu? Mám prádlo velmi špinavé.” “Stojí tamhle v hrnci, vezmi si,” řekla žena toho chudého člověka.—Když sedlák přišel domů, ohlížel se po hrnci s penězi a nevida ho, dal se do ženy, kam dala peníze s hrncem. Žena se zaříkala, že o penězích nevěděla, a řekla, že ten hrnek vzala kmotra sousedka. Sedlák hned běžel k sousedce a prosil, aby mu vrátila peníze, ale nadarmo. A když si stěžoval u pána, dostal za odpověď: “Žádných peněz jsi neměl, ale chceš jich neprávě na ní dobýti.” Tak přišel sedlák o peníze.
Plakal ubožák, vzal motyku a šel znova, a tu potká opět ty dvě panny. Nepoznal jich, ale ony ho poznaly a tázaly se ho jako prve, a on jim také tak odpověděl, jako dříve. Neštěstí mu darovalo dvacet rublů. Sedlák přišel domů a peníze schoval na humně v plevách. Druhého dne přišla táž sousedka vypůjčit si plev telatům, a žena toho chuďasa dala jí plevy nevědouc, že jsou v nich peníze. Potom přišel sedlák domů a sháněl se po plevách. Žena mu pověděla, že si je odnesla sousedka. Šel tedy k ní a prosil, šel k pánovi a žaloval, ale všude ho odbyli.
Co měl dělat? Ponaříkal si a šel zas kopat. Na cestě potkal zas ty dvě panny a všecko jim pověděl, co a jak bylo. “Vidíš,” řeklo Neštěstí své sestře, “mé dary mu neprospívají; vezmi si ty jej a daruj mu něco.” Štěstí mu darovalo dva groše a řeklo: “Jdi k řece Němnu, budou tam loviti ryby, a ničeho nebudou moci uloviti. Popros jich, aby na tvé štěstí zatáhli sítě.” Sedlák tak učinil, šel k Němnu a poprosil rybářův, aby zatáhli na jeho štěstí. Rybáři poslechli a vylovili tolik ryb, že ani nevěděli, kam s nimi. Divili se tomu a tázali se sedláka: “Co ti za to dáme?” On odpověděl: “Prodejte mi jich za dva groše.” Prodali mu za dva groše jednu rybičku a druhou mu přidali darem. On je vzal, donesl je domů a dal ženě, aby je uvařila. Žena i děti měly z rybiček velikou radost, neuvařily jich tedy, nýbrž nechaly tak.
V tom jel tou vesnicí nějaký smutný pán. Sedlák byl právě před vraty a z ničehož nic dal se do smíchu. Pán se ho otázal: “Proč se směješ?” “Inu, mám doma takovou rybičku, kdo se na ni podívá, každý se směje.” Tomu smutnému pánovi velmi se zachtělo té rybičky, i dal za ni tomu sedlákovi koně, voly a tolik obilí, co ho sedlák jen chtěl. A tak nalezl sedlák štěstí své dvěma groši.
Karel Jaromír Erben.
- pleva (vy)—chaff.