Jednoho dne vrazil Jan Proškův na Starém Bělidle do světnice s křikem: “Děti, děti, pojďte se podívat, babička snesla s půdy kolovrat!”—“Je to jaký div?” kárala matka děti, vidouc, že se všecky ženou ze dveří. Ovšem, div to nebyl žádný, ale matka nepomněla, jaké radosti přistěhovaly se s babiččiným kolovrátkem do sednice. S kolovrátkem přišly přástevnice, a s nimi krásné pohádky a veselé písně. Děti poslouchaly ovšem také rády, když matka jala se líčiti život ve Vídni, a leckterá přástevnice si povzdychla: “Je to asi krása v takovém městě!” Ale nade všechno jim všem bylo milé, když babička začala povídati pohádky o princeznách se zlatými hvězdami na čele, o rytířích a princích, zakletých ve lvy a psy, nebo docela v kameny, o oříškách, v nichž byly složeny celé drahé obleky, o zlatých zámcích a mořích, na jichž dnu přebývají vodní panny.

Matka netušila, když se Barunka někdy při pletení zamyslila a oknem ven dívala na holé stráně a zasněžené údolíčko, že tam vidí rajskou zahradu, palác z drahého kamení, ptactvo ohnivých barev, paní, jimž zlaté vlasy s hlavy splývají, a zamrzlá řeka že se jí proměnila v modravé, vlnící se moře, na jehož vlnách houpaly se krásné víly v perlových lasturách. Sultanovi, který chrápal, natažen jsa na podlaze, nesnilo se o cti, kterou mu chlapci časem prokazovali, majíce ho v zamyšlení za nějakého zakletého prince.

A jak milo bylo v sednici, když se setmělo! Vorša zavřela okenice, v kamnech praskaly smolné otýpky, doprostřed sednice postavil se vysoký, dřevěný svícen, do železných ramen jeho zastrčily se plápolající louče, a kolem dokola rozestavily se lavice a stoličky přástevnicím, pro něž mimo to babička uchystala ošatku křížal a švestek—na poslinku. S jakou dychtivostí čekaly děti, brzy-li klapnou dvéře u síně a přástevnice se ukáží! Neboť o přástkách babička nezačala dříve povídati, až se přadleny sešly.

Božena Němcová.

HODINA Z ČESKÉ MLUVNICE.

“— — tedy: to, o čem se ve větě mluví, jmenuje se podmět; a to, co se předmětu přisuzuje, co se o podmětu ve větě vykládá, povídá, jmenuje se přísudek, čili, jak se dříve říkávalo, výrok. Aby věta byla větou, čili slovy vyjádřenou myšlenkou, musí míti podmět i výrok.”

“Na příklad: Venku prší!”, přerušila tátu-učitele desítiletá Sylva, “podmět je zde ‘venku’ a přísudek ‘prší’.”

“Počkej, počkej, dítě. Příklad je špatně volen. Uslyšíte později o větách, v nichž na první pohled se zdá, že podmětu není, rozeberete-li je však pozorně, poznáte, že podmět je skryt v přísudku, je zamlčen, a takovou větou je ‘venku prší.’ Ptáte-li se po podmětu, Jiřinko, zeptej se.”