“Poněvadž se o ní mluví”, řekla bez vyzvání Sylva.
“A čím jest ten podmět vyjádřen, Aziku?”
“Kočkou.”
“Počkej, dítě. Ptám se totiž, co je to za slovo ‘kočka’.”
“Zvíře čtvernohé”, odpovídala sebevědomě Sylva.
“Azo, tulipáne! Máme mluvnici, ne přírodopis. Dej pozor. Vidíš mezi lidmi: ten je dělník, ten je voják, ten je úředník. Všichni jsou lidmi. Jde-li dělník do své dílny, je tam buď dohlížitelem, buď tovaryšem, buď učedníkem. Voják stojí na cvičení mezi jinými vojáky a jest tam buď prostým, buď desátníkem, buď důstojníkem. Úředník jde do kanceláře a je tam oficiálem, kontrolorem nebo dvorním radou. A zrovna tak je to i se slovy. Jsou podstatná jména, přídavná, slovesa, číslovky; jakmile, řekněme, takové podstatné jméno přijde mezi jiná slova, přijde do věty, ihned jest tam něčím. Buď podmětem, buď přísudkem, přívlastkem, určením místa, atd. A ptáme-li se, čím jest podmět vyjádřen, chceme-li věděti, čím takové slovo jest, jeli samotno, bez ohledu na větu. Náš pan domka (domácí) jest ve své kanceláři magistrátním radou. Tedy takovým podmětem. Zeptá-li se někdo:—Kdo je to ten magistrátní rada?—odpoví se mu: pan doktor Schwartz. Tedy pro nás je náš domka doktorem Schwartzem, v kanceláři, mezi jinými úředníky, je magistrátním radou.”
“Náš domka byl dneska odpoledne u nás,” vpadla Jiřina tátovi do řeči.
“A co chtěl?”
“Přišel se podívat na tvůj portrét od pana Kupky.”