“Snad jste ji viděly, kterak kousla do trávy, ale aby ji žrala—”
“Ano, žrala. Byla to Mausi. Mausi, víš, to je ta stará kočka pruhovaná, která má useknutý ocas. Žrala trávu. Kousala, žvýkala a polykala. My ji viděly. Paní domka přišla, chytila ji, chovala ji a dala jí hubičku na nos”, vykládala Sylva.
“Ano, žrala. My jsme zrovna šily na terasse pannám šaty. Kdybys viděl, táto, co jsem ušila dnes Bonifacii! Víš, šaty do společnosti. Když totiž pojede na návštěvu. Z červeného sametu, dole krajka, kolem krku krajky a do vlasů jsem jí udělala korunku z černých perel”, povídala Jiřina se zápalem.
“Ale z blízka se na to podívati nesmíš, táto”, smála se Sylva. “Víš, Muflíček dělá stehy jako prsty.”
“Je to pro večerní osvětlení”, bránila se Jiřina. A dále Sylvě vyčítala: “Ostatně vám byla moje práce dosti dobrou: přišla jste pěkně s prosíkem ke mně, abych vám půjčila šaty pro starou paní. Rozsuď sám, táto: stará paní chtěla jít na křtiny, křtili totiž toho malého mouřenínka, kteréhos nám včera přinesl. A stará paní neměla co vzít na sebe a já jí darovala ty fialové šaty, a ty jsem také sama šila, tam jí velké stehy nevadily.”
“Ale já vám za to půjčila k hostině pět trpaslíků a kočího Jana”, odplácela Sylva.
“Jana jsem nemohla posadit na kozlík, nemá cylindru, a moje Bonifacie jako slušná dáma nemůže se posadit do vozu, jehož kočí vyhlíží jako opilec”, odsekla Jiřina.
“Děti, dost”, rozhodl táta. “Vraťme se k mluvnici. Tedy ta vaše věta ‘Kočka žere trávu’, Jiřinko, kde je tu podmět?”
“Kočka.”