“Jsem ospalá”, zívla znovu Jiřina.
“Co je podmětem v té větě, kterou jsi řekla?”
Jiřina přemýšlela. Náhle se vzchopila: “Víš, kde asi bude ten Janův cylindr? Jistě pod pianem. Jan ho ztratil, když chtěl předehnat svým fiakrem můj rychlovlak. Vlezu tam, ale až zítra. Jsem dnes už ospalá..”
J. S. Machar.
- dohlížitel—foreman
- učedník—apprentice
- magistrátní rada—higher city official
- fiakr—cab.
DIVOTVORNÉ DUDY.
Před lety, když ještě “černé doly” rozkládaly se až za Lísky, živil se v Podlesí v polozbořené chatrči chudý koštišťář. Byl vdovec. Žena mu před několika lety zemřela a zanechala ubožáku šest holátek, samých “nedorůstat.” Toliko nejstarší klučík chodíval s tatíkem do březin na proutí, pomáhal mu robit košťata a roznášel je s ním do kraje. Ale byly časy zlé, tuze zlé. Sedlák sám neměl do úst co podat, chodil na robotu a pole vlastní nechával ležet úhorem. Každý den vracel se chuďas koštišťář domů s košťaty bez groše a bez chleba s nejstarším klučíkem a pět hrdélek bědovalo vždy před chatou, že zase jim tatíček ničeho nepřinesl.
“Zle je, děti, zle; ale bude lépe, uvidíte, že bude,” těšíval tatík holátka a slze mu při tom kanuly tvářemi; myslíval si, proč také těch šest tvorečků mu Pán Bůh nevzal se ženou. A děti, chudinky, kůru se stromů hladem ohryzovaly.
Když nemohl to koštišťář již slyšeti, ani se na to dívati, vyšel ven do hlubokého lesa, kde byla největší houšť a kde byly břízy tlusté jako klády a vysoké jako duby na Křivoklátsku.
“Smrt si musím udělat,” bědoval usoužený muž a rozhlížel se po větvích, kde nejlépe by si ta hlava jeho odpočinula. “Nic nemá chudý na světě, a proto není ho tu zapotřebí,” povídal a dal se do hlasitého pláče, protože si vzpomněl na děti.