A když tak usedavě plakal, octl se před ním z nenadání jakýs dědoušek s holí. Vlasy měl bělounké, jak když napadne první sníh.
“Naříkáš si, naříkáš?” pravil dědoušek hlasem soustrastným a usmíval se.
“Arciže naříkám milý stařečku”, řekl koštišťář.
“A proč pak si naříkáš?” zeptal se stařeček.
“Inu, šest dětí mám, sedmý jsem sám, kolikátý den nejedli jsme již a děti kůru ohryzují se stromů. Nemohu je uživit a dívat se na to také nemohu a proto jsem šel do lesa, abych se tu oběsil.”
“Proto jen? Ty blázínku! Nevíš, že duši chtěls dát ďáblovi?” usmál se zase dědoušek, sáhl pod dlouhý šerkový kabát, ze spoda duhy vytáhl dudy a podal je koštišťáři. “Na, tyhle dudy si vem, a bude-li se tobě a dětem tvým chtít jíst, zahrej na ně a uvidíš, že bude po hladu. A na oběšení po druhé nepomýšlej. Nedobře by se ti mohlo vést.”
A nedořekl ještě ani dědoušek, a jen březovím zasvištělo po něm lupení.
Za chvilku vzpamatoval se koštišťář a kdyby byl nedržel v rukou dudy, opravdové dudy, nebyl by ani uvěřil, že mluvil s jakýmsi stařečkem.
Ale dlouho se nerozmýšlel, běžel do chatrče a když zas děti uviděl, byl rád, že je živ a že se neoběsil.
“Po hladu je, děti, už!” řekl uplakaným holátkům a sotva to řekl, již zvučely dudy a z dud vyběhl klučík a vynášel jídla nejrozmanitější, pokud koštišťář hrál.