A děti jedly hltavě, co jen jim ústa stačila, protože třetí den neměly už chudinky ničeho. Když se nasytily, pomodlil se starý s dětmi za neznámého dobrodince.
Nechodil více do březin na proutí, ani nepletl koštišťata a ani je nerozvážel s nejstarším klučíkem po kraji a přál si jen, aby tak žena jeho byla nyní živa, protože málo dobrého chudinka za života zakusila.
Štěstí na světě netrvá však dlouho; ale dobře, že netrvá, sice bych byl již se svou pohádkou u konce a takhle vám ještě něco povím.
Lidé si povšimli, že nechodí již koštišťář z Podlesí na proutí a že neplete koštišťata, ledacos si povídali, a děti samy se chlubily, že jim tatík dudy z lesa přinesl a že kdykoli zadudá, kluk vyběhne z nich a rozdává jídel, co hrdlo jen ráčí.
Mnozí nepřáli koštišťáři dobrý čas a ošemetní jazykové pověděli králi, jenž nedaleko bydlel na zámku, o dudách zázračných.
Chytrák král poslal si pro milého koštišťáře, poručil, aby dudy s sebou vzal, a když přišel dudák na zámek, a král si dudy prohlédl, podával mu za ně tři sta tolarů. Chtěj nechtěj musil je ubohý dát, aby si krále nerozhněval. “Tři sta tolarů mi do smrti dostačí, král dobře si mne bude pamatovat a někdy to může dětem posloužit,” myslil si koštišťář a hleděl se potěšiti. Ale přepočítal se.
Stříbrňáků ubývalo dnem; co měli v chatrči dudy, zvykli si na dobré časy, a tolárky se brzo rozkutálely.
Za nějaký čas usadila se u nich zase stará bída a děti, chudáci, plakaly, že tatík prodal dudy králi. A zase, ubožátka, hryzly kůru se stromů.
“Hlupec jsem byl, že jinam jsme neodešli, kde by se byl král o nás nedověděl,” naříkal si koštišťář a šel do zámku ku králi; ale ani nepustili ho tam, před vrata vystrčili otrhance.