Ze zámku pustil se rovnou cestou opět do lesa, kde byla největší houšť a kde byly břízy tlusté jako klády a vysoké jako duby na Křivoklátsku.
Dědeček již tam čekal, seděl na mechu a usmíval se.
“Tys tu zas?” podivil se staroušek. “Vždyť jsem to věděl, že nebudeš dudy dlouho mít. Kams je dal?”
“Poslal si pro mne král, milý dědoušku, a já chtěj nechtěj musil mu je nechati. Dal mi za ně tři sta tolarů; ale víš, že stříbrňáky jsou kulovaté a že se brzo rozkutálejí. U nás je zase zle, jako onehdy, když jsem se šel oběsit. Děti opět ohryzují kůru se stromů a já, abych to neviděl a neslyšel, odešel jsem do lesa.”
“A dobře jsi přišel. Jiné dudy ti dám, tyhle,” povídal dědeček, a opravdu vytáhl ze spoda šerkového kabátu nové dudy, na vlas těm prvním podobné. “Zas na ně hrej a uvidíš, že se ti opět dobře povede. Ale chytrák musíš být, chytřejší než ten král lakomec. Po třetí bych ti už nepomohl.”
A nedopověděl ještě ani stařeček a již březovím zašustilo po něm jen lupení.
Koštišťář prohlédl si dudy a poděkoval ihned Pánu Bohu, že ho z nouze vytrhl.
A sotva že k chaloupce došel, zase začal na dudy hrát, a šest dětí beželo mu naproti úprkem, že tatík má zase dudy a že už nebudou muset trpět hlad a hlady kůru se stromů ohryzovat.
Opět vyběhl klučík ze zázračných dud, neroznášel však, co jen hrdlo ráčilo, ale bičíkem řeménkovým šlehal do dětí, že se všecky rozutekly chudinky, kam jen kdo mohl. Tatík hodil rozmrzen dudami do mechu a zlobil se, že stařeček si ještě z něho v chudobě udělal smích. Sedl si na práh před chatrč a přemýšlel, co počíti. A když tak přemýšlel, napadlo ho, co řekl mu dědeček, aby byl chytřejší než ten král lakomec, vstal, vzal kabát, zdvihl dudy, uschoval je opatrně pod kabát a šel ku králi do zámku.