Dětem řekl, že se brzo vrátí a že jim přinese jíst, co budou chtít.
V zámku se zrovna chystali k veliké hostině. Král rozeslal na všecky strany posly s listy zvacími a služebnictvo nevědělo, čeho se dříve chopit. Dokořán byly otevřeny komnaty královské, čistili je a upravovali v hodovní síň.
Nikdo si ve spěchu ani nevšiml chudého muže. A koštišťář neotálel, vekradl se nepozorovaně až do nejposlednějších pokojů, jež obýval sám král a kde visely dudy na pozlaceném hřebíku dveří.
Ani vidu nebylo tu po nikom, král na jeleny vyjel do lesů a dvořenínové s komorníky s ním.
Hbitě vyňal koštišťář dudy, jež měl schované pod kabátem, opatrně se rozhlédl, zdali ho někdo nevidí a tyhle za ony prodané pověsil na hřebík pozlacený a zase tak nepozorovaně vyplížil se ze zámku.
Třetí den bylo již plno panstva v sídle královském a ještě síla nových a nových hostí přijíždělo do dvora, že místa nebylo ani pro povozy.
S vlídnou tváří uvítal všecky hostitel a když zasedli za stoly, na nichž stříbrem a zlatem leskly se talíře, pro dudy zašel král do komnaty své—nepověděl o nich ještě velmožům—a když vrátil se a zadudal, klučík vyběhl z nich, ale neroznášel jídla drahá, nejvzácnější, co hrdlo jen ráčí, jen kmital se po stole a do tváří a přes ruce šlehal velmože, že rozutíkali se všichni z hodovní síně do dvora a kočím poroučeli zapřáhat, že okamžitě odjedou. A opravdu tryskem odjížděly kočáry ze dvora králova a páni v nich spílali vladaři, že podvedl je a vydal posměchu všeobecnému a zařekli se, že nebudou ho mít déle za krále.
Král mrštil dudami o mramorovou dlažbu, že na stero kusů se rozletěly; ale nejhůře vedlo se při tom dvořenínům.
Také pro koštišťáře poslal; ale poslové vraceli se jeden za druhým s nepořízenou, že stopy není prý po něm v Podlesí, a sami za to propadli pokutě, že nepřivedli chudáka.