Než do skalnatých sklepení, kde dřímá svatováclavské vojsko, vkročil také již nejeden člověk. Tak jednou dívka jakási žala trávu pod Blaníkem. Najednou se jí zjevil rytíř a vybídl ji, aby s ním šla, poklidit v hoře. Dívka se nebála a šla. Brána do hory byla otevřena; v klenutých skalních síních stáli osedlaní koně řadou u žlabů, rytíři pak seděli za stoly a majíce tvář na stůl položenu, byli pohrouženi ve spánek.
Jak se dívka rozhledla, začala zametati. Práce jí kvapem ubývalo a za chvilku všecko poklidila. Tak se jí zdálo. Vymetši sebrala smetí do klína a vyšla volně z hory. Nikdo jí nezastavil, nikdo na ni nepromluvil, nikdo se nezbudil. Když přišla domů, ptali se jí, kde tak dlouho byla. Divila se a pověděla, že přichází jako jindy tou chvílí. Užasla, když jí řekli, touže chvílí naposled před rokem s trávy přišla, že byla celý rok pryč. I pověděla, kde se ocitla, a tu všichni srozuměli, proč jí rok uplynul chvilkou. Třetího dne však byla dívka nebožkou.
Tak jako ji, neznámý rytíř pozval si také kováře z Louňovic do hory, aby tam okoval koně. Kovář šel a když okoval, dali mu do pytle smetí, které ze zlosti před horou vysypal. Doma pak se dověděl, že ho již oplakali, poněvadž zmizel beze stopy a celý rok nebylo po něm ani potuchy. I pověděl, co se s ním dělo, a když pak pytel protřásal, vypadly z pytle tři dukáty. Teď teprve viděl, že chybil. Ihned běžel zpátky ku blanické bráně, kde smetí vysypal. Ale nadarmo. Nebylo tam ani smetí, ani dukátů.—Ještě o jiných vypravují, kteří se podobně dostali mezi blanické rytíře, nemajíce o tom zdání. Ale tomu již dávno.
Blaník zamčen, vážně, až zachmuřeně shlíží na osamělou, od světa odlehlou krajinu, a jako by trud teskné dumy na něm a všude kol spočíval. Svatováclavské vojsko spí. Ještě není čas, aby vstalo. To bude ve chvíli největšího nebezpečenství naší vlasti, až v ní bude tolik nepřátel, že by celé království roznesli na kopytech svých koní. Tenkráte budou viděna znamení: uschnou vrcholy stromů v blanickém lese, na temeni hory se zazelená starý, uschlý dub a pramen u skály rozvodní se tak, že bystřicí se povalí dolů.
A tu se Blaník otevře a rytíři vytáhnou do boje, vedeni sv. Václavem, jenž se zjeví na bílém koni. I nastane boj tak zuřivý, že krev proudem poteče od Strahova až po kamenný Karlův most, a v tom boji potře sv. Václav mečem, sv. Prokop pak berlou všechny nepřátele naší vlasti.
Tak pověst o blanických rytířích, jež utěšovala naše předky za smutných, těžkých dob a jež jest ohlasem vroucí lásky k vlasti a pevné důvěry v lepší budoucnost.
Alois Jirásek.
KRÁL JEČMÍNEK.
Morava byla bez panovníka.
A nezemřel jí, v bojích nepadl, aniž jinak zahynul. Ale zmizel beze stopy, že nebylo po něm ani slechu ani dechu. Podvečer ještě meškal král Svatopluk v ležení svého vojska s pány a zemany, pak odebral se do svého stanu.