Okolo půl noci vyšel ven, to stráž viděla, vsedl na koně a jel tiše spícím táborem. Nikdo si ho nevšiml; stráže pak stojící na kraji ležení, poznavše ho nevzkřikly na něj, nýbrž uctivě pustily ho ven, ačkoliv jim bylo divno, nač král v ten pozdní čas vyjíždí za tábor. Hleděly za ním, až zanikl v půlnočních temnostech.
Nikdo netušil, že již dlouho neměl klidu a spokojenosti ve vší své slávě a moci, jak tížilo ho svědomí proto, že se zle opíral sv. Methoději, velikému dobrodinci moravské země a všeho českého lidu, že rušil jeho řády i svatý, slovanský obřad. Kletba světcova nedala Svatoplukovi spáti. Vzpamatovav se sám nad sebou, zkroušeně přemítal v bezesných nocích, jak by se kál, jak by usmířil boha. Až té noci se rozhodl, že nechá všeho, že opustí své vojsko, dvůr i sluhy, poklady kovu i vzácné zbraně, že se vzdá vší moci a slávy.
Jel a jel pustou nocí, až dojel na jedno místo na stráni hory Záboru, kde se všude černaly rozlehlé hvozdy, a kde před tím tři poustevníci s jeho podporou vystavěli kostel.
V tom černém lese, v odlehlém, ukrytém místě probodl mečem svého koně, meč pak zahrabal. Bezbranný bral se neschůdným lesem, až za ranního svítání došel k těm poustevníkům. Tenkráte nevěděli, ani netušili, kdo je; ale přijali ho, a Svatopluk oblečen v roucho poustevničí.
I zůstal po léta nepoznán, až teprve před svou smrtí pověděl a se vyznal, kdo je a proč sem přišel.
Zatím, když tak beze stopy zmizel, pomýšleli na Moravě voliti jiného panovníka. I hledali, kdo by stolce byl nejhodnější. Tenkráte žil na Přerovsku na hradě Chropini zeman, pán rozlehlých statků, muž bohatý, u pánů, zemanů velmi vážený, od lidu milovaný. Vládlť na svých statcích lidsky a maje dar ducha, soudil moudře a spravedlivě.
I řekli si páni zemané: “Nač jinde vladaře hledati, když ho máme mezi sebou?” A tak zvolili chropiňského pána, všichni jednostejně, bez různic a sporů; volbu jejich chválili po vší zemi a radovali se z nového krále.
Ten, aby poznal všecky končiny své říše, objížděl zemi; všude ho vítali s mnohým plesáním a velikou slávou, ať jel na poledne končinami, kde réva zrála, ať jel úrodnou Hanou, plnou božího požehnání, ať na půlnoc i východ dolinami mezi lesnatými kopci. Všude se mu chtěli zachovati, a páni a zemané předháněli se, aby získali si jeho přízeň, lahodili mu, lichotili, radovánky strojili a hlučné hody.
Když pak se vrátil na chropiňský hrad, nic ho tu již netěšilo, ani oddaná příchylnost jeho něžné paní. Stýskalo se mu po hlučných zábavách. I strojil hody a zval hojné hosti. Páni zemané v bohatých sukních, v čapkách s volavčím peřím, v drahých šubách a krznech, s lesklými šavlemi a meči při bitých, lesklých pásech sjížděli se na krásných koních pestrých pokrovů ze všech končin země, že jim sotva stačily městečko i hrad.
Tam slaveny bohaté hody, veliké veselí, ne jednou, ne dvakrát. Přes tu chvíli se sjíždělo panstvo, besedovalo, hodovalo s vladařem a pilo. Když se večer vracel dělný lid s pole, hřmělo na chropiňském hradě veselí. Zvučely poháry, struny a zpěvy při záři pochodní a svěcí. A když lid, pospav po lopotné práci, záhy z rána se zase bral na pole do díla, bývalo na hradě ještě hlučno a veselo.