I hleděli vážně ke královu sídlu, starostlivě mluvili, jaká to správa, co z toho bude, mluvili o tom, jak s povýšenosti přišla chropiňskému pánu pýcha, jak zhrdl, jak je slávou zmámen, jak myslí, že jen jemu samému slunce svítí.
A pokaždé vzpomínali předobré paní králové. Z té duše jí litovali, co zkouší, jak těžko vše nese dobrotivá paní, jak se straní pustých těch hodů.
Lid se nadarmo nestaral. Králi již nestačilo vlastní bohatství; proto jal se ukládati nové a veliké daně, úředníci jeho nesměli nikomu vyhověti a tiskli všechny, i chudé.
Lid počal krále nenáviděti, naříkal naň a klel mu. Jen o královně se smýšlení neměnilo. Ba ještě s větším pohnutím si o paní mluvili, jak za ně u krále prosí, oroduje, aby jich tak neutahoval. Pravdu mluvili; žádný však neviděl slz, jež králová v samotě proplakala v hořkém pláči, jak králi z úzkosti o něho a z lásky srdečné mírně domlouvala, jak se král na ni osopoval, jak hrubě odbyta se sklopenou hlavou vycházela z jeho komnaty, div neklopýtla, jak se jí tmělo v očích hanbou a slzami.
Až jednou král, když opět uložil novou berni a králová zase za lid prosila, rozvzteklen vytrhl na ni meč a hnal se po ní tak prudce, že div vyklouzla ze dveří.
V tom divokém hněvu poručil vojínům, aby ji té chvíle, hned z hradu vyvedli, že jí nechce míti na očích. Když pak vyhledl oknem ku bráně a spatřil ubohou paní, pojat byl na novo takovým vztekem, že vyraziv z komnaty za ní se hnal s dobytým mečem.
Králová ho ještě v čas zahledla. Ve smrtelné úzkosti hledala nějakého útočiště. Ale nikde nebylo ochrany, nikde záštity. Jenom lán dozrávajícího ječmene stál u cesty, lán širý a požehnaný, jenž se na slunci svítil krásně bělavý záblesky klasů i jejich ostin.
V ráz pohnula se hladina žírného lánu: klasy se rozhoupaly, rozvlnily, a nad nimi se míhala zlatá královnina kštice. Ubohá prchala ječmenem, až najednou v něm zapadla, zmizela jako ve zlaté tůni. A již se obilí zavřelo, tišilo, a nehnutě stálo moře klasů zlatě se svítíc a skrývajíc nešťastnou paní královým zrakům.
Vesnické ženy ji pak našly a vedle ní děťátko, jež se jí tu narodilo. Odnesly je do vsi a tam je pečlivě ošetřovaly a dítěti, královu synu, daly jméno Ječmínek na památku toho, že se narodil v ječmeni.
Ale král, jakmile se dověděl o tom útulku, dal manželku i syna odvésti kamsi daleko; kam, nikdo nezvěděl. Než co sešlo s očí, nesešlo z mysli. Často se mihla králi usoužená tvář milostné paní jeho, často si vzpomněl na svého synka. To nejčastěji, když nabaživ se pusté rozkoše, bloudil samotou. Pak pojala ho taková tesknota, taková touha, až posléze vyslal posly, aby mu hned zase přivedli ženu i dítě. Ale poslové se vrátili na chropiňský hrad sami a vyděšeni oznamovali, že paní králová i králevic zmizeli z toho úkrytu a že nikdo neví, kam se poděli.