Král ustrnuv, zaleknut, rozkázal ztracených hledati. I chvátali Chropiňští, z Přerova, z okolí a všichni ochotně rádi, neboť šli pro milou královnu. Také král vyjel s družinou pátrat po své rodině. Jel tam, onam, neminul žádného zákoutí, projížděl krajem, projížděl horami, po dědinách se sháněl, po hradech se vyptával, sliboval, i po lesích hledal a slujích, než všude marně jako všichni.
Tak dojel posléze do širého tmavého hvozdu (na hoře Záboru) a tu shledl u jeskyně starého poustevníka, zarostlého bílými vousy. Ihned se ho dychtivě vyptával, neví-li o jeho paní, neví-li o synu Ječmínkovi. I pokročil poustevník a stanuv proti chropiňskému pánu, přísně se mu díval do očí a přísně jako soudce a prorocky k němu promluvil:
“Pro viny své nejsi hoden své manželky ani svého syna. Věz, že ho nenajdeš, ani uvidíš. Ale on přijde. A jako ty jsi byl metlou moravské země, bude on její spásou. A jako tobě klnou, budou jemu žehnati, neboť on, až bude Morava nejvíce nepřáteli sklíčena, moravský lid osvobodí. A bude požehnaně vládnouti král Ječmínek v osvobozené vlasti. Ty pak jdi a čiň pokání!”
Sklíčen, zoufaje si král vrátil se na svůj hrad. Již cítil svou vinu. Pálila ho, a se svědomím mučila ho touha po manželce a synu. Jako mrak chodil chropiňským hradem. Lidem se vyhýbal, samoty hledal, až najednou zase si nazval hostí a dvořanů na hýřivé hody. Chtěl jimi umlčeti svědomí, chtěl zkonejšiti palčivou touhu. Ale cizí, veselý ryk a zpěv ho neutěšily. Na ráz nechal bohatého stolu, nechal hostí a těkal v noci síněmi, nádvořím, až zoufaje si skočil do hradní, bezedné studně.
Poustevníkova věštba o synu chropiňského pána roznesla se jako větrem po vší moravské zemi a dědila se po všechny vědy s pokolení na pokolení. Lid nepřestal čekati krále Ječmínka. V chropiňském zámku měli stůl a pokoje pro něj stále uchystány, aby ho důstojně pohostili.
A když nešel, hledali ho Chropiňští, z Přerova města, Žalkovští i jinde v přerovském kraji. Každým rokem shromažďovali se a shromažďují po městech a dědinách a v zástupu se zbraní v ruce táhnou dědinami, poli a lesem a hledají žádaného, touženého krále Ječmínka, naději v lepší budoucnost.
Když bývalo za roboty hrubě zle, lid se utěšoval tou věštbou o lepší budoucnosti. Za císaře Josefa, za něhož poddaným značně uvolněno, zdálo se lidu, že slíbená doba nastává. Proto nechtěl uvěřiti a nevěřil, že císař Josef umřel. Po dědinách si vypravovali, že ušel jen před pány dílu jeho nepřejícími a že v přestrojení mešká mezi lidem, dědiny obchází i utěšuje. A lid mu říkal zase Ječmínek a bájil o něm, že nosí dlouhý kabát, modravé nohavice do bot vždy se lesknoucích, třeba bylo bláta po kolena. Přes ten oblek má modravý plášť. Když v něm kráčí, nikdo ho nevidí, leda ten, který chce, aby ho viděl.
Na besedu přicházívá večer zavřenými dveřmi, posedí za stolem, pohovoří a zase tak zmizí, jak přišel. Podá-li mu kdo chleba, aby si ukrojil, neukrojí; dokud má ten plášť na sobě, nejí a nepije, a kdyby pršelo, jen se lilo, zůstává ten plášť suchý, jako by na něj ani nekaplo.