Za doby těžké roboty obcházely asi uvědomělejší osobnosti dědiny a tajně utěšovaly lid a povzbuzovaly, že robotu a platy přestanou, že přijde čas úplné svobody. Vrchnosti stíhaly takové osoby a proto nařízeny byly prohlídky po všem panství. Dály se dvakráte za rok, vždy v noci stejnou dobou, ať si pršelo jak pršelo. Písaři kancelářští, myslivci a mládenci myslivečtí, drábi a vrátný rozešli se po dvou po osadách, přibrali si místní úřad a konali prohlídku dům od domu. Hledali Ječmínka; kdyby na něj padli a on se jim vydřel a utíkal, měli ho zastřeliti. Ale nepodařilo se jim nikdy Ječmínka nalézti.

Alois Jirásek.

ZLATOVLÁSKA.

Byl jeden král a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil. Přišla k němu nějaká stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, aby si ho dal ustrojiti; když ho sní, že bude všemu rozuměti, co které zvíře v povětří, na zemi a ve vodě mluví. Tomu králi se to líbilo, že bude uměti, co nikdo neumí, dobře babičce zaplatil a hned poručil sloužícímu, aby mu tu rybu k obědu připravil. “Ale”, prý, “ať jí ani na jazyk nevezmeš, sice mi to svou hlavou zaplatíš!”

Jiříkovi, tomu sloužícímu, bylo divno, proč mu to král tak tuze zapověděl. “Jak živ jsem takové ryby neviděl”, povídá sám sobě; “vypadá zrovna jako had! A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co strojí?” Když to bylo upečeno, vzal kouštíček na jazyk a pochutnával. V tom slyší kolem uší něco bzučeti: “Nám taky něco, nám taky něco!” Jiřík se ohlíží, co to? a nevidí než několik much, co v kuchyni lítaly. Tu zas někdo na ulici šiplavě volá: “Kam pak, kam pak?” A tenčí hlasy odpovídají: “Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene!” Jiřík koukne oknem a vidí housera s hejnem hus. “Aha!” povídá, “taková to ryba?” Už věděl, co je. Čerstvě vstrčil ještě jeden drobet do úst a pak hada donesl králi jako by nic.

Po obědě král poručil Jiříkovi, aby mu osedlal koně, že se chce projeti po zelené louce, a on aby ho doprovázel. Král jel napřed a Jiřík za ním. Když jeli po zelené louce, Jiříkův kůň poskočil a zařehtal: “Hohoho, bratře! mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákati!”—“Což je o to”, povídá druhý; “já bych taky rád skákal, ale na mně sedí starý; skočím-li, svalí se na zem jako měch a srazí vaz.”—“Ať si srazí, co z toho?” řekl Jiříkův kůň; “místo starého budeš nositi mladého.” Jiřík se té rozmluvě zasmál, ale jen tak po tichu, aby král nevěděl. Ale král taky dobře rozuměl, co si koníci povídali, ohlídl se a vida, že se Jiřík směje, ptá se: “Čemu se směješ?”—“Ničemu, královská Jasnosti! Jen mi tak něco připadlo”, omlouval se Jiřík. Starý král však už ho měl v podezření a koňům už taky nedůvěřoval, obrátil a zas domů.

Když přijeli do zámku, král poručil Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína. “Ale tvá hlava za to”, povídá, “jestliže nedoleješ anebo přeleješ!” Jiřík vzal konvici s vínem a leje. V tom přiletěli oknem dva ptáčkové; jeden druhého honil a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlasy v zobáčku. “Dej mi je”, povídá ten jeden, “však jsou moje!”

“Nedám, moje jsou! Já jsem si je zdvihl.”

“Ale já jsem je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala. Dej mi aspoň dva.”—“Ani jednoho!”—Tu ten druhý ptáček za ním a ty dva zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstalo každému v zobáčku po jednom, třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo. V tom se Jiřík po něm ohlédl a přelil. “Propadl jsi život!” vykřikl král; “ale chci s tebou milostivě naložiti, když té zlatovlasé panny dobudeš a přivedeš mi ji za manželku.”

Co měl Jiřík dělat? Chtěl-li svůj život zachovati, musil pro pannu, ačkoliv ani nevěděl, kde jí hledati. Osedlal si koně a jel kudy tudy. Přijel k černému lesu a tu pod lesem u cesty hořel keř; zapálili jej pasáci. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly, a mravenci se svými bílými vajíčky sem tam utíkali. “Oh, pomoz, Jiříku, pomoz!” volali žalostně, “uhoříme a naši mladí ve vajíčkách.”—On tu hned s koně dolů, keř uťal a oheň uhasil. “Až budeš toho potřebovati, vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžeme.”