Potom jel tím lesem a přijel k vysoké jedli. Na vrchu na jedli bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi pištěla dvě krkavčata a naříkala. “Otec a matka nám uletěli; máme si samy potravy hledati a my ubohá písklata ještě lítati neumíme. Och, pomoz, Jiříku, pomoz! nasyť nás, sic umřeme hlady.”—Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil s koně a vrazil mu do boka meč, aby krkavčata měla co žráti. “Až budeš toho potřebovati”, krákorala vesele, “vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžeme!”

Potom dál už musil Jiřík pěšky. Šel dlouho, dlouho lesem a když konečně z lesa vycházel, viděl před sebou daleké, široké moře. Na břehu kraj moře dva rybáři spolu se hádali. Chytili velikou rybu do sítě a každý chtěl ji míti sobě sám. “Má je síť, má ryba!”—A druhý na to: “Málo by ti tvoje síť byla platna, kdyby mé lodi a mé pomoci nebylo.”—“Až po druhé zas takovou chytíme, bude tvá.”—“Ne tak! Ty na druhou počkej a tuhle mi dej.”—“Já vás porovnám”, povídá Jiřík; “prodejte mi tu rybu, dobře vám ji zaplatím, a o peníze se rozdělte na polovic.” I dal jim všecky peníze, co měl od krále na cestu, nic si nenechal. Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali, a Jiřík pustil rybu zase do moře. Vesele zašpláchala vodou, pohrouzila se a pak nedaleko břehu ještě jednou vystrčila hlavu: “Až mne, Jiříku, budeš potřebovati, vzpomeň si na mne, odsloužím se ti.” A po té zmizela. “Kam jdeš?” ptali se rybáři Jiříka.—“Jdu svému pánu, starému králi, pro nevěstu, pro zlatovlasou pannu, a nevím ani, kde jí hledati.”—“Och, o té ti dobře můžeme pověděti”, řekl rybář; “je to Zlatovláska, dcera králova z křišťálového zámku tamhle na tom ostrově. Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává si zlaté vlasy; jde záře od nich po nebi i po moři. Chceš-li, sami tě tam na ten ostrov dovezeme, proto, že’s nás tak dobře porovnal. Měj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral: dvanáct je panen dcer královských, ale jen jedna má zlaté vlasy.”

Když byl Jiřík na tom ostrově, šel do křišťálového zámku prosit krále, aby svou zlatovlasou dceru jeho panu králi dal za manželku.—“Dám”, řekl král, “ale musíš jí vysloužiti; musíš za tři dny tři práce vykonati, co ti uložím, každý den jednu. Zatím si do zejtřka můžeš odpočinouti.”—Druhý den ráno povídá mu král: “Má Zlatovláska měla tkanici zlatých perel; tkanice se přetrhla a perly vysypaly se do vysoké trávy na zelené louce. Ty perly musíš posbírati, aby ani jedna nechybovala.”—Jiřík šel na tu louku, byla daleká a široká, klekl do trávy a hledal. Hledal, hledal od rána do poledne, ale ani perličky neviděl. “Och, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohli pomoci!”—“Však tu jsme, abychom ti pomohli”, řekli mravenci; kde se vzali, tu se vzali, ale kolem něho se jen hemžilo. “Co potřebuješ?”—“Mám perly posbírati na té louce a nevidím ani jedné!”—“Maličko jen počkej, my je za tě posbíráme.” A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel; nepotřeboval než na tkanici navlíkati. A potom, když už tu tkanici zavazoval, přikulhal se ještě jeden mraveneček; byl chromý, noha mu tehdáž uhořela, když u nich hořelo, a křičel: “Počkej, Jiříku! nezavazuj, nesu ještě jednu perličku!”

Když Jiřík ty perly králi přinesl, král je přepočítal, ani jedna nechybovala. “Dobře’s udělal svou věc”, povídá; “zejtra ti dám jinou práci!”—Ráno Jiřík přišel a král jemu řekl: “Má Zlatohlávka koupala se v moři a ztratila tam zlatý prsten; ten mi najdeš a přineseš.”—Jiřík šel k moři a chodil smuten po břehu; moře bylo čisté, ale tak hluboké, že nemohl ani dna dohlédnouti, a což teprve na dně vyhledati prsten!—“Och, kdyby tu byla má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoci!”—V tom se něco v moři zablesklo a z hlubiny na povrch vody vyplynula zlatá ryba: “Však tu jsem, abych ti pomohla; co potřebuješ?”—“Mám v moři najíti zlatý prsten a nevidím ani dna”.—“Teď právě potkala jsem štiku rybu, nesla zlatý prsten na ploutvi. Maličko jen počkej, já ti jej přinesu.” A netrvalo dlouho, vrátila se z hlubiny a přinesla mu štiku i s prstenem.

Král Jiříka zase pochválil, že dobře svou věc udělal; a potom ráno mu třetí práci uložil: “Chceš-li, abych svou Zlatovlásku tvému králi dal za manželku, musíš jí přinésti mrtvé i živé vody; budeť jí potřeba.”—Jiřík nevěda, kam se pro tu vodu má obrátiti, šel na zdař bůh, kudy tudy, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa. “Och, kdyby tu byli moji krkavci, snad by mi pomohli.”—Tu mu nad hlavou cosi zašustělo a kde se vzali tu se vzali dva krkavci: “Však tu jsme, abychom ti pomohli. Co chceš?”—“Mám přinésti mrtvé a živé vody a nevím, kde jí hledati.”—“O té my dobře víme. Maličko jen počkej, my ti ji přineseme.” A za chvilku přinesli Jiříkovi každý jednu lahvici plnou vody; v jedné lahvici byla živá voda, v druhé mrtvá. Jiřík byl rád, že se mu tak poštěstilo, a pospíchal už k zámku. Kraj lesa viděl od jedle k jedli rozpjatou pavučinu, uprostřed pavučiny seděl veliký pavouk a cucal mouchu. Jiřík vzal lahvici s mrtvou vodou, postříkal pavouka, a pavouk svalil se na zem jako zralá višně, byl mrtev. Potom postříkl mouchu z druhé tykvice živou vodou a moucha začala sebou házeti, vyškrabala se z pavučiny ven a pak do povětří. “Tvé štěstí, Jiříku, že’s mne vzkřísil”, bzučela mu kolem uší, “však beze mne sotva bys uhodl, která ze dvanácti je Zlatovláska.”

Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc taky dokázal, řekl, že mu zlatovlasou dceru dá. “Ale”, prý, “musíš si ji sám vybrati.”—Potom ho zavedl do veliké síně; tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem stolu sedělo dvanáct krásných panen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě loktušku dlouhou až po zem, bílou jako sníh, tak že nic nebylo viděti, jaké má která vlasy.—“Tuhle jsou mé dcery”, povídá král; “uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal jsi ji a můžeš ji hned s sebou odvésti; pakli neuhodneš, není ti souzena, musíš odejíti bez ní.”—Jiřík byl v největší úzkosti, nevěděl, co si počíti.—V tom zašeptalo mu cosi do ucha: “Bz—bz! jdi okolo stolu, já ti povím, která to je!” Byla to moucha, co ji vzkřísil Jiřík živou vodou. “Tahle panna to není—ta taky ne—ta taky ne—tahle je Zlatovláska.”—“Uhodl’s!” řekl král a ta panna taky hned vstala od stolu, odhrnula loktušku a zlaté vlasy plynuly jí hustými prameny s hlavy až po zem, a bylo od nich tak jasno, jako když ráno slunečko vyjde, až Jiříkovi oči zacházely.

Potom král dal na cestu své dceři, jak sluší a patří, výpravu a Jiřík odvezl ji svému pánu za nevěstu. Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se děly přípravy k svatbě. “Chtěl jsem tě sice dáti oběsiti pro tvou neposlušnost, aby tě krkavci snědli”, povídá Jiříkovi; “ale že’s mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekerou hlavu sraziti a pak tě dám počestně pochovati.”—Když Jiříka odpravili, Zlatovláska prosila starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval, a král nemohl toho své zlatovlasé nevěstě odepříti. Potom ona srovnala hlavu Jiříkovu k tělu, pokropila ho mrtvou vodou a tělo srostlo s hlavou tak, že po ráně ani památky nezůstalo; pak ho pokropila živou vodou a Jiřík zase vstal, jako by se byl znovu narodil, čerstvý jako jelen a mladost jen se mu ze tváří svítila. “Och, jak jsem to tvrdě spal!” povídá Jiřík a mnul si oči.—“Ba věru tvrdě jsi spal”, řekla Zlatovláska, “a kdyby mne nebývalo, na věky věkův byl bys se neprobudil!”

Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil a že je mladší a krásnější než prve byl, rád by byl taky ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád, až ji všecku vykropili; ale hlava nijak k tělu nepřirůstala; potom teprve začali mrtvou vodou kropiti, a v tom okamžení přirostla; ale král byl zase mrtev, proto že už neměli živé vody, aby ho vzkřísili. A poněvadž království bez krále nemohlo býti a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.

K. J. Erben.