SMRT KMOTŘIČKA.
Byl jeden člověk velice chudobný na světě. Narodil se mu chlapeček, ale nikdo nechtěl mu jíti za kmotra, že byl tuze chudobný. Otec si povídá: “Milý bože, tak jsem chudobný, že mi nikdo nechce posloužiti v této věci; vezmu si chlapce, půjdu a koho potkám, toho naptám za kmotra a nepotkám-li nikoho, kostelník mi přece snad poslouží”.
Šel a potkal Smrt, ale on nevěděl, co je za osobu; byla pěkná ženská, jako jiná ženská. Ptal ji za kmotřičku. Ona se nevymlouvala a hned ho přivítala kmocháčkem, vzala chlapce na ruce a nesla ho do kostela. Kloučka okřtili, jak patří.
Jak šli z kostela, kmotr vzal kmotru do hospody a chtěl ji trochu uctíti jakožto kmotřičku. Ale ona mu povídala: “Kmocháčku, nechte si toho, ale pojďte se mnou do mého stánku.”
Vzala ho s sebou do své světnice a tam bylo velice pěkně. Potom ho vedla do velikých sklepův a těmi sklepy šli až pod zem v temnosti limbu. Tam hořely svíčky: malé, hrubé, prostřední—trojího druhu; a které ještě nehořely, ty byly velice veliké.
Kmotra praví kmotrovi: “Hleďte, kmocháčku, tu mám každého člověka věk.” Kmotr se na to dívá, najde tam velice malou svíčičku u samé země a ptá se jí: “Ale, kmotřičko, prosím vás, čí pak je ta malá svíčka u té země?” Ona mu povídá: “To je vaše! Jak ta svíčka kterákoli shoří, já musím pro toho člověka jíti.” On jí povídá: “Kmotřičko, prosím vás, ještě mi přidejte.” Ona mu praví: “Kmocháčku, toho já udělati nemohu!” Potom šla a tomu chlapcovi co ho okřtili, rozžehla novou svíci velikou.
Zatím co kmotra neviděla, kmotr vzal si též novou velikou svíci, zažehl ji a přiložil tam, kde ta jeho maličká svíce dohořívala. Kmotra se naň ohledla a pravila: “Kmotříčku, toho jste mi neměl dělati. Ale když jste si už přidal, tož jste si přidal a máte. Pojďme odsud ven a půjdeme ke kmotřence.”
Vzala nějaký dar a šla s kmotrem i s dítětem ke kmotře. Přišla a položila kmotře chasníčka na lůžko a vyptávala se, jak jí je a kde ji co bolí. Kmotřička si jí žalovala a kmotr poslal pro nějaké pivo a chtěl ji jako kmotru uctíti ve své chalupě, aby jí mohl vděk ukázati. Pili a hodovali spolem. Potom kmotra povídá kmotrovi: “Kmocháčku, tak jste chudobni, že vám nikdo nechtěl v té věci posloužiti, až já, ale nic nedbejte, budete mne míti památkou! Já budu choditi po hodných lidech a budu mořiti, a vy budete léčiti a hojiti. Já vám ty léky všecky povím, já je všecky znám, a vám každý rád dobře zaplatí.”
Stalo se. Kmotr chodil po nemocných, kde kmotřenka mořila, a každému pomohl. Tu byl najednou taký vznešený lékař z něho.
Umíral jeden kníže, skonával, ale přece ještě mu poslali pro toho lékaře. On přišel, začal ho mastí mazati a své prášky mu dávati—a pomohl. Když ho uzdravil, dobře mu zaplatili, ani se neptali, co jsou dlužni.