Potom Smrt pravila kmotrovi: “Kmocháčku, budoucně pozorujte na to: komu já budu státi v nohách, tomu každému pomůžete; ale komu budu státi v hlavách, tomu již nepomáhejte!”
Umíral zase jeden hrabě. Zase poslali pro toho lékaře. Lékař přijde, Smrt stojí v hlavách za lůžkem. Lékař křičí: “Už je zle, ale pokusíme se o to!” Zavolal sluhy a kázal lůžko zatočiti nohama ke Smrti a začal nemocného mazati mastí a prášky mu dávati do úst a pomohl mu. Hrabě mu zaplatil, co mohl unésti, ani se neptal, co je dlužen, byl rád, že ho uzdravil.
Smrt, jak se s ním sešla, povídala mu: “Kmocháčku, když se vám to zase tak stane, více mi toho nedělejte. Třeba jste mu pomohli, ale jenom na chvilku; já ho přece musím odevzdati, kam patří.”
Kmocháčkovi to tak trvalo několik roků—již byl velice stár. Ale do posledka již se mrzel a sám Smrti ptal, aby ho vzala. Smrt ho nemohla vzíti, protože si sám přidal svíci dlouhou; musil čekati, až mu dohoří.
Jednou jel ještě k jednomu nemocnému, aby ho uzdravil. Pomohl mu. Potom se mu Smrt zjevila a vezla se s ním v kočáře. Začala ho lechtati a šustla ho zelenou ratolestí pod krk, on se jí svalil do klína a odespal smrtelným spánkem. Smrt ho uložila v kočáře a utekla pryč. Tu najdou lékaře mrtvého v kočáře ležeti a zavezli ho domů. Celé město a všecky osady želely. “Škoda toho lékaře, jaký to byl dobrý lékař! Dobře pomáhal, takého lékaře již nebude!”
Syn jednou šel do kostela a kmotřička se s ním potkala. Ptala se ho: “Synu milý, jak se máš?”—On jí pravil: “Už to všelijak; dokud mám, co mi tatíček nahospodařili, dobře je se mnou; ale potom, Pán Bůh ví, jak se mnou bude.”—Kmotřička povídala: “Inu, synu můj, neboj se nic, já jsem tvá křestná matka; co tatíček tvůj měl, k tomu já jsem mu pomohla a i tobě výživu dám. Půjdeš k jednomu lékaři za učně a ty budeš chytřejší než on, jenom se pěkně chovej.” Potom ho pomastila mastí po spáncích a zavedla k lékaři.
Lékař nevěděl, co je za paní a jakého synka mu do učení vede. Paní přikazovala synkovi, aby se pěkně choval, a lékaře žádala, aby ho dobře učil a k dobrému stavu přivedl. Potom se s ním rozloučila a odešla.
Lékař a chasník šli spolem zeliny sbírat a tomu učni každá ta zelinka křičela, jaký lék nese, a učeň sbíral. Lékař také sbíral, ale nevěděl žádné zeliny, jaký lék která nese. Zeliny učňovy pomohly v každé nemoci. Lékař pravil učňovi: “Ty jsi chytřejší než já; nebo kdo přichází ke mně, já žádnému nevystihnu a ty od každé nemoci znáš zeliny, jak to víš? Ty slyšíš zeliny, každá zelina tobě křičí, jaký lék nese, a já neslyším žádné zeliny. Víš co, buďme spolem; já tobě složím svůj list doktorský a budu u tebe nejmenším pomocníkem a chci s tebou býti až do smrti.”
Chasník léčil a hojil šťastně, až mu v limbu svíce dohořela.